MUDr. Jaroslav Kučírek

* 1936

  • „Začal ten vzduch se třást a hřmět. Ale to bylo něco tak zvláštního! Znal jsem, když padá bomba, jak jde [zvuk] dolů. Tohle byl hluboký basový hřmot, jako kdybyste ten vzduch sekala. Nevěděl jsem, co to je. Táta řekl, že začínají bombardovat. Šli jsme se honem schovat do sklepa. Než jsme odešli, viděli jsme v jednom kilometru takové černé tečky, jak padají dolů. To jsme teprve začali vidět bomby, jak padají na nás. To byl strašný zážitek.“

  • „Co to všechno bylo za hrůzu, jsme zjistili, když jsme se vraceli domů a chodili jsme mezi mrtvými Rusy, Němci, koňmi. Všechno už bylo v rozkladu, nafouklé, zápach. Šli jsme potokem, protože jsme neměli žádnou mapu. Nevěděli jsme, jak se dostat odtamtud. Řekli jsme si, že voda teče z kopce a poteče do většího potoka a pak do řeky a někam se dostaneme. Tak jsme šli podle potoka dolů, až jsme došli na Knínskou přehradu. To byl druhý takový zážitek. Ten pohled na mrtvoly byl strašný.“

  • „My jsme vždycky poslouchali Vídeň. Ve Vídni měli vysílání, a když vysílání přestalo a začala tam kukat kukačka, tak to znamenalo, že přes Rakousko letí na protektorát bombardovací svazy. Jakmile začala kukat kukačka, chodilo se do krytu nebo později [do lesa]. My jsme měli asi tak dvacet minut, než přiletěly, tak se utíkalo na Hády, na kopec nahoru do lesa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nekoř, 18.03.2023

    (audio)
    délka: 01:47:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Viděl jsem na nebi černé tečky. Byly to bomby a padaly na nás

Jaroslav Kučírek, 1954
Jaroslav Kučírek, 1954
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Kučírek se narodil 16. února 1936 v Brně. Otec Jaroslav, narozený v roce 1901, byl geometr, matka Anna, narozená v roce 1904, byla učitelka. Jeho dětství poznamenala válka. Do konce třicátých let v Brně žili Češi, Němci i Židé pospolu bez problémů. To se však změnilo s počátkem války, kdy se většina Němců přiklonila k radikálním nacionalistickým idejím. O to víc si pamětník cenil těch, kteří přátelství s Čechy zachovali, jako například rodina Spěšných, s jejichž syny se kamarádil. Němci po obsazení Brna zavedli v místních fabrikách zbrojní výrobu a civilní letiště i nádraží používali pro válečné účely. Proto bylo město koncem války strategickým cílem spojeneckého i sovětského bombardování. Denní praxí byl útěk do krytu po vyhlášeném poplachu. Jaroslav prožil první kobercový nálet na Brno 25. srpna 1944, který byl jeho noční můrou i řadu měsíců po osvobození. Když se k Brnu blížila sovětská armáda, kterou předcházela nevalná pověst, odešli Kučírkovi do bezpečí chatové oblasti u Tišnova. Tam ale sídlila partyzánská jednotka, díky které se jim přímý válečný střet skutečně vyhnul. Dalším šokujícím zážitkem byla pro tehdy devítiletého hocha cesta domů. Šli místy, kde se bojovalo a kde stopy válečné krutosti viděli na každém kroku. V roce 1954 pamětník maturoval na gymnáziu v Brně a poté si splnil sen stát se lékařem. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové, kde v roce 1960 promoval. Na sklonku roku 1959 se oženil s Pavlínou, rozenou Vychytilovou (1934 až 2018), a v letech 1960, 1964 a 1970 se jim narodily tři děti. Povinnou praxi nastoupil ve vojenské nemocnici v Josefově a také jako útvarový lékař ve Vysokém Mýtě. V roce 1962 propustili Jaroslava Kučírka kvůli úrazu do zálohy a pracoval v nemocnici Vysoké Mýto. Od roku 1964 do roku 1996 pracoval v okresní nemocnici Ústí nad Orlicí, kde vybudoval první lůžkové anesteziologicko-resuscitační oddělení ve východočeském kraji. V roce 1968 se tam stal primářem. Straník nikdy nebyl. Díky prvenství a tehdy špičkové péči oddělení měl i přízeň činovníků z okresu, kteří mu občas sehnali potřebné přístrojové vybavení pro pacienty. V listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra a stal se ředitelem nemocnice. V roce 1996 odešel do zdravotní pojišťovny, kde dělal tři roky hlavního revizního lékaře. Jeho krédem je cesta kupředu – být stále zvídavý a optimistický. V roce 2023 žil v Nekoři.