Milada Kučerová

“Zemřel pan profesor Patočka a vzhledem k tomu, že se u nás dělala taková setkání, filosofické semináře, jsme byli v takovém okruhu a samozřejmě jsme šli i na pohřeb pana profesora. Samozřejmě si nás zavolali a v podstatě nám ukončili činnost. Jak mému muži, tak mně. Já jsem už nemohla pracovat ve skupině, pro divadlo nebo film. Přemýšlela jsem, co dělat. Díky tomu, že jsem měla děti a vždy jsem jim dělávala hračky, jsem začala dělat hračky, i takové větší objekty. Buď to nakupovali lidi, kteří přijeli sem, nebo ambasády ode mě kupovaly soukromě do svých sbírek.” - “To jsi začala dělat v 70. letech?" - "To jsem začala dělat v 70. letech.” - “Stačilo ti to k obživě?" - “Uklízela jsem, to byl takový základní příjem, v Pragensiích a v Ústavu pro výzkum kultury, to byly takové obskurní organizace.”

“Oni mě zvali na nějaké výslechy a já jsem k tomu měla takový odpor, že jsem jim vždy odmítala podepsat protokol. Na každém výslechu jsem seděla a zarytě mlčela.” - “Na ty výslechy tě zvali kvůli čemu?” - “Kvůli časopisu. A potom se jednou profláklo, že na Pavlově chalupě se taky něco dělá, takže nám v nepřítomnosti udělali domovní prohlídku, kterou odhalila sousedka, taková stařičká babička. Protože byli neopatrní, hýbali záclonou a ona si všimla, že tam jsou cizí lidé. Pak si Rudolfa odvedli.” - “Tenhle estébácký zájem, rodinná nemilost…” - “To trvalo až do roku 1989.”

„Byla na určitý termín ustavena ta komise a společně s kolegy tam člověk přinesl tu věc a komise se k ní vyjadřovala. Vzpomínám si, že jsem dělala panenky a jim se nelíbilo, že tam je nějaké spojení materiálů, protože byli takoví rigidní. Když to bylo dřevo, muselo to být [jenom] dřevo, když to byl textil, tak zase. Na panence z přírodního materiálu nesměla být lesklá stužka. Bylo to rigidní, ty jejich představy. Tím, že jsem byla v té sekci designu, kam spadaly hračky, lpěli na funkčnosti té hračky. Ti moji podivní sádroví panáci by neprošli.“

„Žili jsme pohromadě [s otcem Kamilem Pixou – jedním ze zakladatelů Státní bezpečnosti]. Jestli můžu být hodně brutální, vzpomínám si na to, jak jsem milovala naleštěné důstojnické holínky. To mi byly tři roky. Pamatuju si, že vrzaly. A já jsem milovala vrzající boty. A pak teprve... víš, vždycky až po nějaké... bylo to takové tvrdé probuzení.“ - „Co bylo tvrdé probuzení? Zjištění, co dělá otec?“ - „Zjištění, co znamenají ty holínky.“