Mgr. Rebeka Křižanová-Bartůňková

* 1971

  • „Bylo nás tam asi šest nebo deset lidí, kteří se tam vždycky potkali. Byli jsme tam spolu a mám na to jednu vzpomínku, třeba když jsem jednou šla, nevím už, jestli to bylo v tom lednu nebo v říjnu, nebo která to přesně byla, ale šla jsem dolů Štěpánskou a tam stály všude antony a všechna ta obrněná auta, žlutobílá, VB. A tam šli ti ozbrojenci, měli před sebou štíty a šli v takovým šiku, běželi na Václavák, aby se tam nějak seřadili podle nějakých těch jejich systémů, které na to měli. A pamatuji si jenom, že mi přišlo úplně strašné, že jak běželi, tak jako klusali lehce a bušili těmi obušky do těch štítů a jako pro sebe měli takový pokřik, aby se namotivovali: ,Řezat, řezat´ a takhle bušili do toho plexiskla tím obuškem."

  • „Pak tam byla ještě jedna učitelka, která učila tělocvik a přírodopis, a ta také trvala na tom, že jí nesmíme říkat ,soudružko´. A to z dnešního pohledu neprošlo na každé škole, to nebylo, že by si učitel dovolil říct před třídou plnou žáků, o kterých neví, z jakých rodin jsou. Takže to byla taková moje vzpomínka na školu. Pak jsme měli výbornou třídní, která učila ruštinu, ale také to byla velmi slušná ženská. Bylo tam těch učitelů víc, kteří nebyli ve straně. Nějak jsme to o nich jakoby věděli, protože to dávali najevo, třeba mi řekla: ,Ty seš z takový rodiny, tobě já můžu věřit.´ Dokonce jedna mladá učitelka se mě ptala, jestli doma nemáme Bibli, že by si jí chtěla půjčit. Já jsem to říkala rodičům a také je zvláštní, že už jsem jako dítě věděla, že to je něco v nepořádku, že se na mě rodiče budou zlobit. To je také zvláštní, přitom mi nikdo neřekl: ,Bible se nepůjčuje, Bible je něco, co se nesmí,´ nebo co tady prostě není v souladu s oficiální linií a překvapilo mě, že máma řekla: ,Tak jo, tak jí to prostě půjč.´ A já jsem tedy tady té paní učitelce Petroušové nesla tu Bibli a ona ještě řekla: ,Opatrně, aby to nikdo neviděl,´ a takhle si to přendavala z mojí tašky do aktovky, do nějaké tašky, a říkala: ,Neboj se.´ A pak mi to zase za měsíc nebo za jakou dobu vrátila, že moc děkuje."

  • „Ještě chci říct, že mojí babičce bylo třicet dva let, měla tři kluky, jeden z nich byl můj otec – prostřední. Dědečkovi bylo o čtyři roky více, takže asi třicet šest. A potom tedy celá ta rodina žila s cejchem rodiny nejenom velezrádce a třídního nepřítele, ale také vraha. Tak toto bylo samozřejmě velmi šířeno a propaganda s tím pracovala. Protože babička se odstěhovala, musela se odstěhovat z Valmezu, vrátila se ke svým rodičům do vesnice Branky, což je dědina asi šest kilometrů od Valmezu směrem na Bystřici pod Hostýnem. Tam žila u svých rodičů, kteří jí pomáhali s dětmi a v dědině s nimi mluvily asi tři rodiny, které se nebály nebo jim pomáhaly. Ale jinak vlastně všichni ti lidi se od nich odvrátili, protože se strašně báli, anebo možná s tím i někteří souhlasili. Samozřejmě tam byli i přesvědčení komunisté a žili tam tedy jakoby exkomunikováni na okraji, protože to probíhalo opravdu tak, že ti lidé přecházeli na druhý chodník, uplivovali si. Třeba si pamatuju, že můj táta mi kdysi vyprávěl takovou věc, že si pamatuje, jak ho zavolala učitelka na stupínek ve škole a řekla: ,Tak, podívejte se, děti, tohle je syn vraha a s tím se nebavte a na toho si dejte pozor,´ takže s tímhle vlastně vyrůstali."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.07.2021

    (audio)
    délka: 01:31:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.02.2022

    (audio)
    délka: 01:36:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Že se za totality podíváme na Západ, bylo absurdní, jako kdybychom dnes chtěli letět na Mars

Rebeka Křižanová-Bartůňková v roce 2022
Rebeka Křižanová-Bartůňková v roce 2022
zdroj: Post Bellum

Rebeka Křižanová-Bartůňková se narodila 15. května 1971 v Praze do rodiny disidenta a iniciátora petice Několik vět Jiřího Křižana. Její rodina byla poznamenána tragickým příběhem dědečka Jana Křižana, kterého komunistický režim v roce 1951 popravil ve vykonstruovaném politickém procesu. Pamětnice ještě na gymnáziu v maturitním ročníku podepsala a šířila Několik vět. Také se pravidelně účastnila mnoha protirežimních demonstrací včetně těch během Palachova týdne, při němž pořádkové síly brutálně zasáhly proti jinak pokojným protestujícím. Za to jí na podzim roku 1989 hrozilo kárné řízení na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kam téhož roku nastoupila na obor masová komunikace. K tomu ale nedošlo, protože začala sametová revoluce. Rebeka prožila zásah ozbrojenců na Národní třídě a brzy na to se společně s dalšími spolužáky z fakulty zapojila do studentské stávky. Byla jednou z těch, kdo začali přispívat do Studentských listů, založených Pavlem „Pažoutem“ Žáčkem ještě během prosince 1989. Rebeka Křižanová-Bartůňková se během 90. let vyprofilovala jako investigativní novinářka, dramaturgyně a dokumentaristka. V roce 2022 žila v Praze.