Jaromír Krejčíř

„Chodili jsme po vesnici a přišli ze sousední vesnice a povídají: ‚Ve farském sklepě jsou náboje, špregranáty, pojďme tam!‘ Když byla tma, tak jsme tam zapadli, a sotva jsme tam zapadli, tak se tam zastavil učitel ještě s jedním. Bavili se, bavili a my nemohli vylézt. Až když odešli, jsme si nabrali špregranáty. Asi pět jsem jich měl po kapsách. Rozešli jsme se domů. Nechal jsem si to venku pod keři v takové uličce. A dělali jsme to, že jsem vždycky ráno, když jsme šli do školy, vzal jeden špregranát a za vesnicí, chodil s námi jeden takový pevnější chlapec, a povídám: ‚Na, tady jsou špregranáty. Vyhoď jeden.‘ Jak říkal, dejte pozor, hážu, tak jsme zalezli do příkopu. Vytrhl špregranát, hodil, lehl si, buchlo to a šli jsme do školy. Ale nejhorší bylo to, nad tím jsem přemýšlel, že jeden kamarád ten špregranát vytáhl, když jsme šli ze školy. On vám ho musel mít v kabele.“

„Trvalo asi dva dny, než to nad námi přestalo lítat. A buch, to bylo odpoledne, rána – zatřepalo to s námi. A táta šel, že nadzvedne ty padací dveře do sklepa, jenže nad tím byla díra, kterou se šlo na půdu, a tou napadala ta skřídla ze střechy na tu desku. Táta, i když měl sílu, s tím pohnout nemohl. Tak jsme seděli a za chvíli jsme slyšeli kroky. Sousedi byli na střeše, prohodili pár skřídel, aby se dostali k nám. Dalo se normálně přecházet. Začalo se hasit a přišli všichni sousedi z levé i pravé strany. Tak se pumpovalo, až se to uhasilo.“