Marie Králová

* 1926  

  • „... docela i takový romantický, ale nebylo to romantický, když jsme kolem těch ohňů odpočívali. Jednou jsem si skoro propálila boty. Byla zima, tak jsem si je přisunula k ohni. Nebylo to jednoduchý. Zvlášť pro nás ženy to bylo vždycky horší. Co můžu říct, tak to kamarádství bylo takový pěkný. Nikdy si na mě hoši nedovolili, byli velice slušní. Měli jsme se všichni rádi. Potom, když jsme se setkávali po těch letech, tak to bylo vždycky takový srdečný a dneska je nás už jen pár.“

  • „No tehdy jsme ochraňovali trať Záhřeb - Bělehrad a přes tu trať se odváželo obilí ze Slavonie, protože se tam hodně selo a bylo ho tam přebytek. Odváželo se dolů do Bosny. Tam zase nebylo, je to chudý kraj. Tak naše brigáda měla za úkol zabezpečit přechod přes tu trať. Byli jsme u železniční trati v záloze. Vím, že tehdy to bylo v kukuřičným poli na podzim. Prostě jsme vyrazili k útoku a z té trati nás začali ostřelovat. Byla to tam dost rovina. Právě ten Jan Kábíček padl kousek ode mě a ještě tam padli asi tři hoši z Končenice, z té české vesnice. Tak pro ty hochy z Končenice si rodiče přijeli, aby je pohřbili doma, a toho Kábíčka jsme pohřbili na takovým pahorku. Vím, že jsme tam zazpívali tu partyzánskou píseň a pohřbili jsme ho. Pokud to šlo, tak se takhle pohřbívalo, aby to bylo opravdu pietní.“

  • „Už když zemřel Masaryk, to byl pro nás taky tatíček Masaryk. Já jsem šla ze školy domů a cestou jsem brečela. To mně bylo jedenáct roků. A nějaká teta se ptala: ,Máňo, co ti je? Proč brečíš?‘ - ,Ale on nám zemřel tatíček Masaryk.‘ My jsme měli to národnostní cítění velký jako všude, kde jsou Češi v cizině. To jsou vlastenci.“

  • „V tom začátku roku 1944 jsme převáželi do Bosny papíry. Byly to ohromný kola papírů. Převáželi jsme je do Banji (Banja Luka), kde sídlila vláda. Oni tam měli nedostatek. Kde by k tomu tam přišli. A tak co partyzáni zajali v Moslavině, ty potřeby pro chorvatskou vládu, tak to jsme my stěhovali. Přepravovali po železniční trati. Ta trať byla hodně hlídaná. A potom jsme to přepravovali přes Sávu na loďkách. Zpátky jsme zase vezli pásky a náboje do Slavonie, protože tam zas toho měli víc. Tam to bylo také chvílemi škaredý. Právě když jsme se vraceli a byli jsme ubytovaní v jedné vesničce u břehu Sávy, tak nás napadly junkersi, štuky. Ty letadla nás bombardovaly, jenže ty nám neublížily. Ty štuky když na nás nalétávaly, to byly hrozný sirény. Potom pod podporou těch letadel zas zaútočili ustašovci. Co nám zbývalo. Buď aby nás zahnali do Sávy, nebo abychom se bránili. Já jsem se tenkrát naštěstí dostala dosti brzy na těch loďkách přes Sávu. Naši je tehdy odrazili. Dokonce tam zajali i kulomet. Ale několik, asi pět, jich tam padlo. Tak jsme se přepravili za tu Sávu do lesů. To už tehdy mrzlo. Jak bombardovali tu Sávu, tak tam takový ohromný ryby vyplavaly mrtvý. Takže to hoši také přinesli na oheň a potom si to opekli. Jenže sůl nebyla, tak to víte, jaký to bylo.“

  • „Já jsem v roce 1942 vstoupila do organizace mládeže. USAOK se to jmenovalo. No ale bylo to všechno v ilegalitě. Letáky jsem pomáhala roznášet a chodila jsem na schůze do osvobozených oblastí, protože už tehdy jsme měli v těch chorvatských horách, kde byly osvobozený vesnice, už tam byly ty partyzánský národní výbory.“

  • „Bratr Mirek, ten odešel k partyzánům dřív než já. Bylo to zjara roku 1943 a já až v srpnu 43, protože už jsem musela odejít. Dostala jsem upozornění, že jsem sledována a že bych byla zatčena. Tak jsem odešla. Zrovna přišel do Moslaviny český prapor a já jsem byla v jedné vesnici a tam mi řekli, že ve vedlejší vesnici je český partyzánský prapor. Tak jsem tam hned šla a samozřejmě tam byl bratr a také bratranci. Já jsem jich tam měla několik. ,Máňo, zůstaň s námi v praporu.‘ No a tak jsem tam zůstala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lanškroun, 01.11.2010

    (audio)
    délka: 01:24:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celá naše rodina byla u partyzánů

Marie Králová-1945
Marie Králová-1945
zdroj: archiv pamětníka

Marie Králová, roz. Bartošová, se narodila roku 1926 v obci Hercegovac v kraji Moslavina, v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. její prarodiče přišli na Balkán z Litomyšlska za příslib volně dostupné půdy a různých úlev. V roce 1943 se stala členkou mládežnické odbojové organizace USAOK a spolupracovala s partyzány. Za to ji hrozilo zatčení, a tak v létě roku 1943 v šestnácti letech utekla k partyzánům. V řadách I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova se až do léta 1944 účastnila bojů s Němci. Potom byla po zdravotnickém kurzu přeložena na ošetřovnu. Po osvobození Jugoslávie odjela do Československa a usadila se v Jiřicích na jižní Moravě. V roce 1948 se provdala za Jindřicha Krále a společně se přestěhovali do Lanškrouna. Tam pamětnice až do důchodu pracovala v navijárně v Tesle.