Jiří Kovtan

„Já už byl tenkrát desátníkem. A Svoboda ukázal na mě, tak jsem řekl: ,Já jsem ale taky raněný, pane generále.‘ Tak chtěl odejít, ale já mu povídám: ,Dejte mně auto a řidiče, já budu na Duklu vozit materiál a zpátky raněné.‘“

„Ti naši chlapi byli už v Magadaně a my jsme zůstavali s pár ostatními tam (v Susumanu), poněvadž jsme měli vyšší tresty. Tak jsem napsal tomu vedoucímu NKVD Drapkinovi do Magadanu, že jsme taky českoslovenští občané a chceme také do Československé armády. Tak okamžitě přišel rozkaz a převezli nás do Magadanu k ostatním. Nás deset bylo tak vysílených, že jsme měli pětačtyřicet, padesát kilo, zatímco předtím jsme vážili osmdesát, tak jako vážím dneska.“

„Já jsem jednou našel samorost (zlata), bylo toho asi dvacet deka. Tak jsem za to dostal kilo chleba, deci vodky, a pončik, to byla taková těstovina. A nemusel jsem dělat dva dni.“

„Před Bílou Církví je vesnice Rudá. Bylo to už na podzim 1943, bylo počasí pod mrakem, veliká mlha jako hrom a my jsme nastupovali na tu vesničku. Když tu koukáme, že mezi námi jsou němečtí vojáci. Tak jsme to bajonety propichovali a stříleli, oni řvali a šlo se dál.“