„Tatínek chodil každou neděli do Svaté Dobrotivé, protože byl bez zaměstnání a tehdy nechtěl vstoupit do strany. A tak chodil s ruksakem a tetička, jeho sestra, mu dávala všechno možné, od másla, mléka, nevím, co všechno, tak on to nosil domů. Byli jsme jí zavázáni a vděční, protože ona nás de facto živila. Otec nedostal nikde místo, měli podmínku, že když vstoupí do strany, tak že dostane zaměstnání, jinak že bude bez místa jako prokurista.“
„Demarkační čára byla mezi Rokycany a Holoubkovem v takovém dolíku, tam tekl potok. A kdo měl větší byt, jako my jsme bydleli v té vile, naši měli třípokojový byt, tak jsme museli vzít na byt vojáky německé, ne vlastně ruské. Pamatuji se bezpečně, jak říkali: ‚Puč nám děvošku, puč nám děvošku.‘ A naši mne hned odvezli do Prahy a od těch dob jsem byla v Praze, protože oni byli takoví… Maminka myslela bůhví, kdo to není, tak jim povlékla do bílého damašku, to byly takové brokátové atlasy. A oni v botech a teď se opili, ztřískali se a zeď byla od krve, tak to bylo takové…“
„Dovedly jsme se radovat ze všeho, víte, tak nějak. A ta úcta k těm rodičům, poslouchat, co řekla maminka, to bylo svaté. I kdybyste s tím nechtěl být srozuměný, tak prostě maminka to řekla a tím to hasne. A úcta, to se již opakuji. Řekla jsem ‚vona mi řekla‘ a dostala jsem vejlupek, že ‚vona‘ je v chlívě, tohle že je maminka a ta je jenom jedna. O Vánocích jsme se modlili vkleče, chodil ponocný, a když odtroubil, tak se šlo k večeři. V poledne byl půst, to byla jenom polévka a večeře, to byl svatvečer. Byl bramborový salát, ryba a řízek. A pak už druhý den, to byl Hod boží a to už byla husa.“
Celé nahrávky
1
Praha 7, Domov speciální péče pro seniory, Kamenická, 23.02.2017
Milada Kovaříková, za svobodna Švamberková, se narodila v dubnu 1926 v Holoubkově. V rodině se tradovala příslušnost ke šlechtickému rodu Švamberků, kteří kdysi vlastnili hrad Krasíkov. Po absolvování obecné a měšťanské školy v Holoubkově nastoupila do takzvané rodinné školy. V roce 1945 zažila příjezd Rudé armády do Holoubkova a před nevhodným chováním sovětských vojáků ji rodiče museli ochránit přestěhováním do Prahy. Zde nastoupila do obchodního domu Bílá labuť, pracovala též jako manekýnka v obchodním domě Kotva. Její otec po válce zakoupil byt na Kampě, kde žila dlouhá léta v sousedství hereckých osobností, jakými byli Jan Werich, Josef Vinklář nebo Zdeněk Štěpánek. V 50. letech zažila perzekuci otce, který odmítl vystoupit z katolické církve a stát se členem komunistické strany. Celý život si Milada Kovaříková udržela lásku k milované Kampě. Sílu a životní energii jí vždy dodávala víra v Boha. V době natáčení žila v domově seniorů na Praze 7 v Kamenické ulici.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
