Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Inge Kosková (* 1940  )

Na počátku 70. let se z dětí vytratila motivace a radost

  • narodila se 31. ledna 1940 v Brně do rakousko-české rodiny
  • maminka byla Češka, otec Johann Koska Rakušan, který přijal německé občanství
  • v roce 1942 otec narukoval do wehrmachtu
  • před osvobozením v roce 1945 se matka s dětmi vydala s Červeným křížem do Německa za manželem, u Plzně je však převzala sovětská armáda
  • utekly ze sovětského transportu a pěšky se dostaly k příbuzným ve Frýdku
  • otec se do Čech nevrátil, rodiče se rozvedli
  • pamětnice vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci, obor matematika – výtvarná výchova
  • působila jako asistentka na katedře výtvarné výchovy v Olomouci
  • v letech 1965–1975 učila v Přerově na pedagogické škole
  • pracovala jako grafička v Moravských tiskařských závodech v Olomouci
  • učila v Lidové škole umění
  • vedla experimentální kresbu na pedagogické fakultě v Olomouci
  • věnovala se volné tvorbě, účastnila se neoficiálních výstav

Rakousko-česká rodina

Inge Kosková se narodila 31. ledna 1940 v Brně do národnostně smíšené rodiny. Její maminka Marie Horáková byla Češka a otec Johann Koska, inženýr zeměměřič, byl Rakušan. „Otec měl pět bratrů a šest sester. Ty se ještě před válkou rozhodly pro českou národnost, otec a jeho bratři pro německou,“ říká pamětnice o poměrech v širší rodině, které se pak staly pro Koskovy osudnými.

Tatínek musel do wehrmachtu

V roce 1941 se odstěhovali do Olomouce, ale dlouho tam společně nepobyli. O rok později, v době, kdy se Koskovým narodila druhá dcera Edda, musel Johann Koska jakožto německý občan narukovat do wehrmachtu. Maminka se dvěma malými dcerami zůstala v Olomouci sama. Doma se tatínek objevil jen dvakrát na dovolené a pak už se do Čech nevrátil.

„V německé armádě byl jako zeměměřič, takže snad nestřílel. Poslal pohled z Paříže, náramek z Jugoslávie a z jeho pozdějšího vyprávění vím, že ho válka hodně poznamenala. Vzpomínal na traumatickou událost z bombardování, kdy se schovával ve sklepě, stoupala tam voda a nebylo úniku. Lidé se topili, ale jemu se podařilo zachránit,“ vypráví Inge Kosková.

Transport s Červeným křížem do Německa

Jejím nejtěžším válečným zážitkem je náročné a bezvýsledné putování do Německa, které absolvovala s maminkou a mladší sestřičkou. Na jaře roku 1945, když ruská armáda postupovala na západ a Němci ustupovali a stahovali se do Německa, dostala Marie Kosková jakožto manželka Němce možnost vycestovat s Červeným křížem do Německa. „Byla to taková anabáze. Jeli s námi staří lidé a německé ženy s dětmi. Maminka jediná byla Češka. Mezi Němci byly obavy velké. Bydlelo se různě na půdách, ve školách, jedly se masové konzervy a z lesů po nás stříleli partyzáni, i když viděli Červený kříž. Kulky kolem svištěly a maminka nás tlačila k zemi, abychom to obě přežily,“ vypráví pamětnice. Marie Kosková se do Německa vypravila hlavně kvůli svému muži, s nímž se tam chtěla setkat. Do cíle však nedorazila. Když kolem 5. května přijela s ostatními německými uprchlíky do tranzitního tábora u Plzně, na motocyklech k nim dorazili američtí důstojníci a večer měli převzít utečence pod svůj patronát. Bylo nádherné, teplé jaro a všude kvetly šeříky.

Útěk z ruského transportu

„Mezi lidmi panovala úleva, že jsme v bezpečí. Jenomže večer místo Američanů přijeli Rusové a ti řekli, že náš transport převezmou. Jeli jsme tedy s nimi. Maminka jediná se uměla zeptat, kam nás vezou, a oni řekli, že na Sibiř. Cestou mizela mladá děvčata, která s ruskými vojáky lehkomyslně odcházela do křoví, i přesto, že je maminka varovala. Sama se radši zamazala blátem, aby ji nechali na pokoji. Jednou v noci byly nálety. Ruští vojáci vyskákali z auta a běželi se schovat do lesa. Tehdy s námi maminka vystoupila z transportu a bez ničeho, s prázdnýma rukama, jsme šly v noci pěšky na Moravu,“ vypráví pamětnice, které tehdy bylo pět let a její sestřičce dva a půl roku. Cesta byla nebezpečná a strastiplná, potýkaly se s předsudky, že jsou prchající Němky, a chvílemi jim šlo o holý život. Nakonec se s pomocí příbuzných dostaly do bezpečí babiččiny náruče ve Frýdku.

Po válce

Po válce nepřipadalo v úvahu, aby se otec vrátil do Čech. Bojoval ve wehrmachtu, byl Němec. Se svou manželkou se setkal až v roce 1947, kdy za ním přijela do Německa, a dohodli se spolu na rozvodu.

„Těsně po válce to měl táta v Německu hodně těžké. Pracoval v dolech a za den měl jako odměnu půl krajíce chleba a dvě cigarety. Pak se to asi zlepšilo,“ vzpomíná Inge Kosková, která se se svým otcem setkala poprvé až v šedesátých letech, tedy po dlouhých pětadvaceti letech. Měl už novou rodinu – se svými německými sestrami se pamětnice stýká dodnes.

Její maminka se po válce musela potýkat s nepříjemným cejchem německé občanky, kterou se stala předválečným sňatkem s Johannem. Než dostala české občanství, nikdo ji nechtěl zaměstnat. Pomohl jí tehdy strýc, v jehož hostinci pracovala jako kuchařka.

V roce 1949 se znovu provdala – za židovského inženýra Tadeáše Stuliglowa, na kterého nedá Inge Kosková dopustit.

Vzdělání

Pamětnice byla výtvarně nadané, introvertní dítě. Vášnivě ráda četla a kreslila a ve svých čtrnácti letech se i přesto, že neměla odbornou výtvarnou průpravu, dostala na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Ze zdravotních důvodů se však po půl roce musela vrátit na střední jedenáctiletku v Jablunkově. Od jedenácti let se totiž u ní projevovaly potíže s dýcháním, zřejmě neurotické následky z války. Ještě třicet let po válce nemohla slyšet sirény. Střední školu v Jablunkově absolvovala v roce 1957 a pak ji po talentových zkouškách přijali na Univerzitu Palackého v Olomouci na Pedagogickou fakultu, obor matematika a výtvarná výchova. Dokončila ji v roce 1961.

„Neviděla jsem jinou šanci, než že budu učit. Nevím, jak jinak bych se živila. Dostala jsem umístěnku na Frýdecko, ale uvolnili mě a já jsem mohla zůstat na katedře výtvarné výchovy v Olomouci jako asistentka. Byla jsem tam tři roky, do roku 1964,“ říká Inge Kosková ke svým kariérním začátkům v šedesátých letech, kdy se uvolňoval politický režim.

Šedesátá léta

Pražské jaro 1968 ji zastihlo v Přerově, kde učila na pedagogické škole. Dostala tehdy k výuce i jiné předměty, například politickou ekonomii, ale pojala to po svém. Diskutovala se studenty nad novinovými články, což bylo do té doby něco nevídaného.

Krátké období svobody však skončilo nečekaně rychle.

„V roce 1968 byla možnost jet na autobusový zájezd do Itálie, který pořádala Kroměříž. Viděla jsem tam časopis, v němž byl provokativní obrázek Prahy, tanku a lidí v rubáškách. Tehdy Italové říkali, že tohle nás čeká. My jsme tomu nevěřili a hrozně jsme se tomu smáli. Přijela jsem ze zájezdu v pondělí a za den nebo dva tanky opravdu přijely. Lidi běhali a sundávali cedule. Já jsem se jednou zdržela u přátel a nechtěli mě pustit ven, protože byl zákaz vycházení,“ vzpomíná Inge Kosková.

Normalizace

Období normalizace zahájilo odstoupení reformního politika Alexandra Dubčeka z funkce tajemníka ústředního výboru KSČ, následné zvolení Gustáva Husáka a první čistky, nástroj, jenž vydíral a vzbuzoval existenční úzkost v těch, kteří se odvážili projevit jiný politický názor, než byl ten oficiální, prosovětský.

„Nás se to dotklo v tom, že ředitel školy v Přerově si od nás vyžádal souhlas, že nás všechny podepíše. My jsme se nebránili, což asi nebylo dobře. Jinak bychom ale okamžitě přišli o místo. Byli jsme málo odvážní. Napsal za nás za všechny, že nemáme námitky proti vstupu vojsk do země, nebo jak byla ta formulace,“ vzpomíná Inge Kosková, která se nikdy v politice neangažovala a do KSČ se zlákat nenechala, i když to přinášelo větší prémie na výplatní pásce.

Změnu na počátku sedmdesátých let pocítila i ve třídách, v nichž učila.

„U žáků zmizelo takové to chtění a nadšení. Dělání věcí radostně, ochotně a zevnitř. Jako by jim bylo všechno jedno, neměli radost z práce. Někteří. Ne asi všichni,“ říká pamětnice.

Neoficiální, volná tvorba

V letech 1975–1987 pracovala Inge Kosková v Moravských tiskařských závodech jako grafička a pak až do důchodu v Lidové škole umění. Po revoluci v roce 1989 dva roky zastupovala kolegyni – vedla experimentální kresbu na pedagogické fakultě v Olomouci.

Po celou dobu se při zaměstnání věnovala také volné tvorbě, stýkala se s dalšími umělci a v dobách totality se účastnila neoficiálních či polooficiálních výstav.

Vzpomíná například na akci na tenisových kurtech v Praze, která se konala kolem roku 1980. Vystavovala zde grafička Alena Kučerová, fotograf Jindřich Štreit, podívat se přišla i fotografka Anna Fárová a další. „Byl krásný den, stovky lidí, výstava byla povolená. A najednou tam vtrhla policie a všechny legitimovali. Mnohým z nás se podařilo zdrhnout. Jindřich Štreit ale dopadl velice špatně. Vzali mu fotky, v noci pro něj přijeli na Sovinec, zabavili mu, co se dalo, včetně manuálu na pračku, a asi rok byl ve vazbě v Ruzyni. Jeho ženě ani neřekli, kde je. Po návratu nesměl učit a jediné místo, kam ho vzali, bylo na státním statku,“ vzpomíná Inge Kosková.

Zmiňuje neoficiální kulturní centra, kde vystavovali zakázaní umělci. Pořádali výstavy u Karviné, v divadle v Těšíně, v Sovinci nebo v Kostelci nad Černými lesy u Hůlů. „Jezdívalo na ta pěkná, útulná a neoficiální místa hodně lidí. Zvláště na Sovinec, kam přišlo v létě i pět set lidí,“ říká pamětnice. Sama občas také něco vystavila, když ji přátelé vyzvali, a udělala několik ilustrací pro samizdatové texty.

„Bylo hezké, že ten vnější tlak přiměl lidi stejných zájmů k tomu, že se scházeli. Například u Vaška Stratila, Oldřicha Šembery. Donesli jsme, co děláme, nebo jsme u Vaška kreslili, povídali si a povzbuzovali se, protože jsme nemohli vystavovat a nikdo nás moc nechtěl. Lidi se stmelili. Po devadesátém roce už to tak nebylo. Lidi se rozptýlili, ale možná jsme i zestárli. Někdo sám vystavoval v Německu, někdo jel do Maďarska, už nebyl ten vnější tlak se sejít,“ říká pamětnice.

Experimentální kresba

Dílo Inge Koskové je záznamem různých fází jejího výtvarného projevu i reflexí doby. Zpočátku propojovala realismus se snovými obrazy. V sedmdesátých letech se na jejích kresbách objevují tísnivé postavy lidí namačkaných v koutě, které vystihují atmosféru ve společnosti. Ve figurální kresbě ji inspiroval anglický balet. Její kresba se postupně uvolňovala, kontury ztrácely na pevnosti a jednoznačnosti. Později se začala věnovat krajině. Když začala praktikovat jógu a uvolňování mysli, její kresby se staly záznamem tělesných vjemů.

Malovala a dělala i grafiku, kresba však dominuje.

„Kresbu mám nejraději proto, že mi umožňuje tvořit impulzivně. Netvořím racionálně, že bych si něco předem rozmyslela a naplánovala. Jsem impulzivní. Počkám si na impulz a pak jedu bez konečné představy obrazu. Právě ta cesta od impulzu a emoce k tomu papíru s tužkou, perem a tuší, křídou, štětcem, dřívkem i rukou je rychlejší,“ říká Inge Kosková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy umělců v komunistickém Československu