„Abychom se dalších akcí mohli zúčastnit, tak to bylo spojené s narozeninovou párty. Nebo jsme třeba nahlásily na národním výboru, že se vdáváme. Takže moje ségra se asi čtyřikrát vdávala, já taky několikrát, spoustu našich přátel. My jsme nahlásili oslavu, jakože je svíca. Na té svíci tam hrály zakázané kapely – jako tehdy byl Hovězí výsek, Hally Belly, prostě takovýhle starý kapely. Nevím, jestli spousta z nich ještě funguje, já jsem to potom po devadesátém přestala sledovat, jak jsem vstoupila do kláštera. Ale byly to úžasné akce, kde se nejenom pilo proudem, ale prostě ta atmosféra, tím, že to byly texty, politické texty, tak nás to udržovalo v nějakém takovém nadšení boje proti tomu komunismu. I takhle se dá bojovat.“
„Táta měl po prodělané revmatické horečce nemocné srdce a už v roce 1981 podstoupil jednu operaci chlopně. A potom v roce 1989 podstoupil druhou, ale tu nepřežil. A to, co nám táta právě před smrtí ještě sdělil, bylo, že by nemusel na druhou operaci, kdyby mu tu první operaci udělali. My jsme říkali: ‚Vždyť jak je to možné, vždyť vidíme tvoji ránu na hrudi, že tě operovali.‘ A on říkal: ‚Ano, oni mě sice otevřeli, ale protože jsem nechtěl podepsat spolupráci s StB a odmítl jsem panu profesorovi, který mě měl operovat, dát úplatek finanční, tak oni mě pouze otevřeli, podívali se na srdce a zase ho zavřeli.‘ To byla první operace tatínka. A to nám řekl opravdu, mně bylo už těch osmnáct devatenáct let.“
„Můj otec právě v tom devětašedesátém ještě studoval VUML. A VUML byla Večerní univerzita marxismu-leninismu. On se nám svěřil krátce před svou smrtí v dubu 1989, že vlastně studoval z důvodu, aby poznal toho nepřítele, který ničí tento národ. Chtěl poznat vlastně tu ideologii, která tady zamořuje postupně celé Československo. On všechny zkoušky udělal a potom měl předložit disertační práci. A když ji předložil, tak teprve potom oni, pohlaváři ve škole, zjistili, že je to katolík, že napsal dizertačku, kde srovnává osobnosti Ježíše Krista a Lenina. Takže za to ho vyhodili, dali mu ukončovací diplom z tohoto studia. Ale byl svým způsobem na to hrdý, že to dokázal, dojít až do toho konce. Že ho nevyhodili u zkoušek, ale že došel až do cíle. A díky tomu se rozhodl, že opravdu bude bojovat tvrdě proti komunismu, takže se nebál sdělovat svoje názory a prezentovat se veřejně i v kostele.“
Marie Konvalinková se narodila 6. listopadu 1969 v Uherském Hradišti do katolické rodiny. Její otec František Konvalinka se vymezil proti okupaci a byl zapojen do katolického disentu, přepisoval a šířil samizdatové podpisovky a ze zahraničí přejímal katolickou literaturu. Pamětnice se zapojila do katolického disentu, a později i politického, už jako náctiletá. Dostala se do prostředí undergroundu, jenž jí a její sestře pomáhal v boji proti komunismu. Jako dítě zažila šikanu ze strany vyučujících, kterým bylo trnem v oku náboženské zaměření celé její rodiny. Zažila řadu policejních výslechů, což ji v jejím přesvědčení ještě více utvrdilo. Až po sametové revoluci mohla vystudovat vysokou školu. Poté se začala věnovat sociální práci a psychoterapii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
