Jaroslav Kočí

* 1950  

  • „Po domovní prohlídce mne [dva agenti VB] odvezli na výslech a vyslýchali mě až do večera. Všechno se to vztahovalo právě k té akci Pionýři v okresu Olomouc. K tomu, že jsem jim ukazoval to album [fotografie vítězící německé armády, jak se bratříčkuje s armádou sovětskou]. Oni mně stále tvrdili, že ukazování fotografií německé armády je v podstatě hodnoceno jako propagace fašismu, a to proto, že na těch fotografiích je vyfocena pouze vítězící německá armáda. A já jim říkám: ‚Ale přátelé,‘ přátelé jsem jim teda neřekl, ‚to se mýlíte! Tam je sice vítězící německá armáda, ale ne jako propagace. Je tam proto, že můj otec, který album vytvořil, v březnu 1941, v době, kdy nacisté všude vyhrávali, z armády odešel!‘“

  • „Byla to politická akce. Vždycky tak dva dny před akcí přijela parta politických pracovníků z okresního domu. Kontrolovali, jak to bylo připravený. A ta akce se odbyla tím způsobem, že se sebraly děcka z okresu Olomouc, udělaly se party a ty z Ramzové vyslali na Šerák, kde dostaly čaj a buřty. Na Šeráku byli milicionáři a s nima měly diskusi. Prostě bojové tradice, co si budem povídat. Potom zase šly děcka na Ramzovou, sedly do vlaku a jely domů. A jak jsem říkal, organizoval to okresní dům pionýrů a mládeže. Byla to politická akce. Já jsem měl na Šeráku otcovo fotografické album z wehrmachtu. Mezi námi jsem provokoval. Nebyl jsem žádný disident. Ale když jsem mohl, tak jsem si trošku rýpnul. A večer před akcí tahle partie seděla. Protože už bylo po sezoně a na lokále nikdo nebyl, tak jsem jim řekl, ať jdou do kuchyně, kde se topí. Seděli jsme u stolu, kecali, chlastalo se tam víno, kořalka a pivo. Najednou přišla řeč na druhou světovou válku. Oni vykládali, co jim bylo řečeno v dějepise a na politických školeních. Já jsem jim říkal, co to vykládají. Vždyť Rusové až do doby, než je v jednačtyřicátém napadli, byli stejní jako Hitler. Ó, to jsem neměl dělat. Oni mně říkali, co to vykládám, vždyť to není pravda. Řekl jsem, že v září 39 si Němci Polsko s Rusama rozdělili. Oni říkali, že to není pravda. ,To není pravda? Já vám něco ukážu.‘ Šel jsem, vytáhl album a nalistoval tři fotografie, co otec vyfotil u řeky Bug. A oni viděli, že jsou tam skutečně Němci a ruští vojáci a objímají se a podávají si ruce. Říkám: ,To jsou nepřátelé? To ještě byli přátelé. Až do roku 41.‘ Oni na to koukali, začal jsem ještě listovat dál v albumu. Tam viděli fotky z Polska, Belgie a Francie. Najednou jsem vycítil nějakej chlad a najednou jsem album zavřel a uklidil. Akce skončila.“

  • „Když jsem byl v roce 1994 rehabilitován, ofotil jsem si rehabilitační rozsudek. Jelikož jsem tenkrát mohl nahlížet do spisů a znal jsem jména a adresy lidí, kteří mě udali, všem jsem jim ho poslal. Dolů jsem připsal, jestli nemají náhodou po přečtení potřebu se mi omluvit. Byli čtyři nebo pět, kteří proti mně u soudu svědčili, včetně předsedy senátu, doktora Michálka. A pouze jeden jediný poslal dopis, kde se mi snažil omluvit a tvrdil, že k tomu byli nějakým způsobem donuceni.“

  • „Najednou se ozvaly klíče v zámku. Otevřely se dveře, přišel jakýsi chlap, představil se a říká: ,Vy jste pan Kočí?‘ Řekl jsem, že jo. ,Víte, my bychom se chtěli podívat k vám domů.‘ Ptal jsem se, co se děje, že nevím, o co jde. ,No, my jsme teď byli na Šeráku a my bysme se teď chtěli podívat k vám domů.‘ Tak mě vyvedli ven, sedli jsme do auta, tam seděl řidič, ten, co mě oslovil, já vzadu a se mnou ještě jeden a jeli jsme do Šumperka. A bylo ticho. Já jsem mlčel. Přijeli jsme do Šumperku k StB. Ten, co seděl vedle, měl na kolenách zavřenou krabici. Všichni tři vystoupili a krabici nechali ležet vedle mě. Odešli a normálně mě nechali být. Kdybych chtěl utéct, tak uteču, ale proč bych to dělal. Jak odešli, tak jsem se rychle podíval do krabice. Bylo tam otcovo album z wehrmachtu, magnetofonový pásky mého číšníka, který měl natočený osmašedesátej a Karla Kryla. Říkal jsem si, že je to v prdeli. Původně jsem si myslel, že přišli kvůli hospodářskému deliktu. Nebyl hospodářskej, ale politickej. Když jsem se podíval do krabice, tak oni vycházeli a uviděli, že se do toho dívám. Jen se tak usmáli. Sedli do auta a řekli: ,Jedeme k vám domů. Kde bydlíte?‘ Já jim říkám: ,Prosím vás, přece mně nechcete tvrdit, že nevíte, kde bydlím.‘“

  • „31. března 1981 proběhl v Šumperku soud, kde jsem byl obžalován za propagaci fašismu. Obžaloba byla podložena tvrzením, že v albu je zobrazena jen vítězná německá armáda. Za tento trestný čin, se kterým jsem zásadně nesouhlasil a stále jsem se hájil tím, co jsem již předtím říkal, jsem byl odsouzen na osm měsíců s podmínečným odkladem na dva roky. I když mně nevyslovil soud zákaz činnosti, byl jsem následně vyhozen z práce. Hledal jsem si novou, a nebyl jsem schopen ji sehnat. Nakonec jsem se dostal až do takové situace, že jsem chtěl začít pracovat v šumperském krematoriu a tam pálit mrtvoly.“

  • „Dostal jsem osm měsíců na dva roky. Sice mně soud nevyslovil zákaz činnosti, nicméně mě stejně z práce vyhodili. Dostal jsem se do takové situace, že jsem nebyl schopen práci najít. Tady všichni věděli, za co jsem byl trestanej. Dokonce to dopadlo tak, že jsem už chtěl jít pálit mrtvoly do krematoria. Nikdo mě nechtěl zaměstnat. Všichni ze mě měli strach nebo měli nějaký tajný informace a instrukce Kočího zlomit.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Šumperk, 25.05.2016

    (audio)
    délka: 20:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 8

    Šumperk, 12.01.2015

    (audio)
    délka: 02:07:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 9

    Šumperk, 29.03.2016

    (audio)
    délka: 01:26:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Příběh jednoho fotografického alba

Jaroslav Kočí
Jaroslav Kočí
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Kočí se narodil 8. června 1950 v Šumperku. Oba jeho rodiče byli vídeňskými Čechy a do Šumperka reemigrovali až v roce 1945. Jeho otec v roce 1937 nastoupil k výkonu povinné vojenské služby v rakouské armádě. Jenže už v březnu 1938 proběhl anšlus a Rakousko bylo připojeno k nacistickému Německu. Vojáci rakouské armády se tak automaticky stali vojáky wehrmachtu. Otec se pak jako vojín účastnil tažení na Polsko. Se svou jednotkou se dostal až k řece Bug, která představovala demarkační linii oddělující německou a sovětskou sféru. Celé tažení pečlivě zaznamenával na svůj fotoaparát a pořídil i tři fotografie přátelského setkání těchto dvou armád. Po bitvě o Francii otec v roce 1941 požádal o propuštění z wehrmachtu s odůvodněním, že se necítí být Němcem, ale Čechem. Jeho žádost byla kladně vyřízena a otec pak až do konce války musel sloužit v jednotkách Technische Nothilfe. Jeho syn Jaroslav Kočí nikdy nepatřil mezi disidenty nebo lidi, kteří aktivně bojovali proti komunistickému režimu, přesto ho 31. března 1981 Okresní soud v Šumperku odsoudil za politický delikt k osmiměsíčnímu podmínečnému trestu. Podle tehdejšího soudu měl propagovat fašismus, přitom jen několika politickým pracovníkům ukázal otcem pořízené fotografie přátelského setkání vojáků Rudé armády a wehrmachtu u řeky Bug v Polsku. Chtěl jim tím dokázat dnes již dobře známý fakt, že komunistický Sovětský svaz a nacistické Německo si mezi sebou rozdělily Polsko. Po rozsudku následovala výpověď ze zaměstnání a všeobecné pohrdání nad „propagátorem fašismu“. Jaroslavu Kočímu nechtěl nikdo pomoci s rehabilitací, a tak se rozhodl si pomoci sám. Shodou několika okolností se mu podařilo v roce 1986 dostat na práva, která úspěšně absolvoval, a v roce 1994 pak Vrchní soud v Praze původní rozsudek zrušil jako nezákonný.