„S tím Francouzem, takový mladší člověk, jsme spolu pracovali a on říkal: ,Podívej se, přece tady nebudeme takhle, utečeme!‘ Jenže utéct, to není jednoduchá věc, jelikož za okupace, když by člověk přišel kamkoliv k Němcům, tak to okamžitě hlásili gestapu. Čili jsme museli jen v noci a přes den jsme spali v kupce sena nebo slámy. A také bylo třeba jíst, ale co? My jsme neměli možnost jít k těm Němcům, aby nám dali kousek chleba, to bysme byli okamžitě zatčený, tak jsme sbírali mrkev na polích a zeleninu a to jsme vytáhli, umyli v potoce nebo řece a to jsme jedli. Trvalo to něco přes dva měsíce, a ten Francouz měl příbuzné, tak jsme museli jenom v noci, přes den, jak říkám, jsme byli schovaný, aby nás nenašli. Tak jsme přešli, trvalo to něco přes dva měsíce přes tu Francii. Na kanál La Manche, takhle je Anglie, kanál a Francie. A stávalo se, málokdy, ale stávalo se, že přijel rybářský skútr v noci a my, co jsme tam byli schovaný, jsme se dostali na ten skútr a tak jsme se dostali do Anglie.“
„Začal jsem studovat v Oxfordu, jelikož tam vojáci, kteří byli ve válce, neměli možnost vzdělání, tak to tam bylo přizpůsobený, že jsme se tam učili a byli tam profesoři a tak dále. Ale onemocněla maminka, to bylo v roce…, to si už nepamatuju. Psal tatínek, abych se dostavil k mamince, že to možná nepřežije, tak jsem se domů dostavil, ale chtěl jsem pak jít zpátky do té Anglie, abych mohl studovat, ale kdepak, komouši řekli: ,Soudruhu, ty jsi bojoval za kapitalisty, a pro kapitalisty, a ne pro nás, nikam nepůjdeš!‘“
„Utíkali jsme přes Německo do Francie k jeho příbuzným, to jsme se opravdu báli. No ale co se dalo dělat. Tam na kraji moře byly takové vesnice, které nijak příliš nespolupracovaly s Němci. Angličané měli svoje lodě, které jezdily v noci z Anglie do Francie, přes takový úzký pruh. No a tak jsme se jednou z těch lodí dostali do Anglie do 16. samostatné tankové brigády. Tam jsem sloužil a byl jsem tankistou, tam jsem byl raněný, dostali jsme zásah do tanku, bylo mi takových šestnáct, sedmnáct roků.“
„Samozřejmě Němčouři své mužské dávali na frontu, ale doma bylo zapotřebí okopat řípu, brambory a tak dále, žít se musí, tak na to brali chlapy z těch obsazených zemí, kteří museli přijít tam k nim a u nich všechny tyhle práce dělat, okopávat brambory, řípu a já nevím, co všecko.“
zdroj: Dobové fotografie jsou od dcery pana Kobierského. Současné fotografie jsou od studentů, kteří pořizovali záznam
zdroj: Dobové fotografie jsou od dcery pana Kobierského. Současné fotografie jsou od studentů, kteří pořizovali záznam
Stáhnout obrázek
Bernard Kobierski se narodil v roce 1925 na Těšínsku v části, která patřila k Československu. Měl pět sourozenců, z nichž někteří ještě žijí. Po vypuknutí druhé světové války byl v pouhých šestnácti letech totálně nasazen v Německu, odkud s kamarádem Francouzem utekli přes Francii do Velké Británie. V Anglii se nejprve léčil s nemocným žaludkem a poté absolvoval výcvik u tankistů. Bojoval ve Francii, kde byl poprvé raněn. Podruhé byl raněn v Itálii během bitvy o Monte Cassino. Po druhém zranění skončil u tankistů a přeškolil se na radistu. Po válce nastoupil ke studiu na univerzitě v Oxfordu, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu maminky se vrátil do Čech. Mezitím však Evropu rozdělila železná opona a komunisté už ho do Anglie zpátky nepustili. Po vyučení v obchodě s potravinami byl v 50. letech nejprve zaměstnán u Oderské plavby, posléze pracoval jako vedoucí finanční účtárny. V roce 1957 se oženil a v šedesátých letech změnil práci - byl zaměstnán jako skladník ve společnosti Technoplyn. Za válečný žold si koupil spolu s několika kamarády činžovní dům v Seifertově ulici v Praze, který jim byl komunisty zabaven a vrácen až po roce 1989. Žil ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, zemřel 19.12. 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
