Ewa Klosová

* 1953  

  • „V 70. letech, to už si pamatuji, bylo nedostatkové všechno. Opravdu všechno. Aby se dalo něco získat, bylo potřeba mít známé v obchodech, kde bylo nějaké zboží. Byly ale zase vysoké ceny. Nedostatkové byly i potraviny. Pořád něco nebylo. Když něco bylo, tak zase nebylo něco jiného. Pamatuji si to jako neustálý boj o potraviny, zboží, protože buď jste museli vystát obrovskou frontu, abyste zrovna v tom okamžiku, kdy přišlo zboží, ho mohli dostat. Jinak pokud jste neměli známého, který vám nechal něco pod pultem, tak jste měli smůlu. A my jsme žádné známé v obchodech neměli. To jsme pocítili obzvláště v tom výjimečném stavu. To už byla úplná hrůza. To bylo strašné.“

  • „Spousta toho zásobování byla prostřednictvím podniku. To znamená, jestli se podnik dokázal o něco postarat, tak mohl něco mezi své zaměstnance rozdělit. Například můj podnik dovezl z jiného podniku, který vyráběl obuv, spousty bot. Normálně byly také lístky na boty, každý měl nárok koupit si jedny zimní a jedny letní boty. Ale nebylo možné si vybrat velikost. Takže člověk koupil třeba dvoje boty s tím, že budou možná otci nebo strýci nebo někomu. Byla to opravdu kovbojka. Takže takto jsme dostávali boty nebo také cigarety. Cigarety byly v pytlích. Tabákový závod, když měl odpady, jako byly prasklé cigarety, kousky cigaret, rozsypaný tabák, dali to do velkých pytlů, a kdo měl zájem, mohl si třeba kilo opatřit. Brali je i ti, kdo nekouřili, protože kouřil třeba otec nebo strýc nebo to bylo na výměnu. Naše rodina ten přídělový systém vydržela také díky tomu, že jsem byla zaměstnaná v závodě na kožešiny z nutrií. Někteří dodavatelé kožešin nám dováželi za levný peníz i to maso.“

  • „Až jednou jsme se 13. prosince probudili, bylo to v noci ze 12. na 13. prosince 1981. Začalo to tak, že jsem potřebovala něco zjistit, někam zavolat, a nefungoval telefon. Otevřela jsem rádio, ale nic nevysílali. Otevřeli jsme televizi a v televizi se objevil generál Jaruzelski v uniformě a hrobovým hlasem nám oznamoval, že byl v Polsku zaveden výjimečný stav. Říkal, že to je nezbytné pro dobro Polska a tak dále. A potom ten speaker oblečený také v uniformě – nevím, jakou měl šarži – četl veškeré podmínky, co ten výjimečný stav obnáší. Že nám můžou vzít osobní auto, když to bude zapotřebí, že se zavádí policejní hodina – od deseti večer do šesti do rána se nesmíte pohybovat venku, že nesmíte nikam cestovat bez povolení.“

  • „Dodnes nevím, jestli mě někdo udal. Nikdy před tím se mi to nestalo. Hned chtěl moji kabelku. Nejdříve jsem ukázala pas a pak chtěl hned kabelku. Vysypal ji a byl tam ten Hrabal. Knihu vzal, odešel s ní a pak se vrátil a ptal se, kolik toho ještě mám. Ptala jsem se čeho. Věděla jsem, oč běží, ale dělala jsem, že nevím, o co jde. Chtěl vědět, jestli mám víc takových knih, a já se zeptala, co má proti té knize. Musela jsem se obléknout a jít s ním. Ve dvě v noci. Musela jsem se obléknout, sbalit si věci a vylézt z vlaku. Dali mě do takové místnosti a řekli mi, že jejich styčný důstojník přijde v sedm hodin a musím na něj počkat, aby mě vyslechl. Posadili vedle mě dva muže, kteří na mě mířili puškami. Cítila jsem se hrozně. Pět hodin jsem čekala, než přijde jeho výsost důstojník. Pak přišel a dělal se mnou dost dlouhý výslech. Udělala jsem tam scénu, co si to dovolují vyhodit ženu z vlaku. Měla jsem být ráno v práci a místo toho jsem ještě v Polsku. Vysvětloval, že to není vhodná kniha. Oponovala jsem, že Hrabal je normální oficiální spisovatel. Řekli mi, že je, ale ne všechny jeho knihy jsou oficiální. Tvářila jsem se, že to nevím.“

  • „V Polsku nebyl festival zakázaný. Tam už nikdo nemohl zasáhnout. V Polsku už od června po kulatém stole byl demokratický premiér. Už tam probíhaly změny a policie už si nemohla tolik dovolit. Festival už se mohl bezproblémově zorganizovat. Nepamatuji si, že by tam byl nějaký zásah. Nic takového, bylo to úplně v pohodě. Možná tam byli nějací tajní, to fakt nevím, ale žádné perzekuce nebo zátahy, žádné dusno tam nebylo. Nic takového. Takže ti Češi tam byli vyjevení, jak je to všechno možné. Byla úžasná solidarita v tom smyslu, že Wrocławané si Čechoslováky rozebírali a brali je domů. Vznikala spousta různých známostí.“

  • „Překvapilo mě to, že se mnou chtějí spolupracovat. Nemyslela jsem si, že jsem pro ně až tak důležitá, že by po mně chtěli spolupráci. Hodně mě to nakrklo. Bylo to pro mě absolutně nepřijatelné. Byla jsem z toho nešťastná.“ – „Nabízeli vám lepší pracovní pozici?“ – „Ano, to mi nabízeli. Od té doby mám averzi vůči recepčním v hotelu. Řekli mi, že mi zařídí lepší práci v recepci v nějakém lepším hotelu a bude to o něčem úplně jiném. Takovou nabídku jsem dostala. Vykašlala jsem se na ně. Pak jsem byla bez jakékoli možnosti příjmu. Odřízli mě od všeho. Pes by si ode mě nevzal suchou kůrku. V této situaci můj manžel podepsal Chartu. Takže já jsem byla úplně zoufalá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.03.2018

    (audio)
    délka: 02:09:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
  • 2

    Praha, 07.03.2018

    (audio)
    délka: 01:27:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Překonání strachu, když jsem dělala kurýra do Polska, bylo velkou životní zkouškou

retro portrét
retro portrét
zdroj: archiv Pamětníka

Ewa Klosová, rozená Głowacka, se narodila 26. března 1953 v Poznani. Otec pracoval jako technolog a matka jako zásobovačka podniku. Ač patřili ke střední třídě, kvůli všeobecnému nedostatku v Polsku stále bojovali o živobytí. Rodiče nemohli Ewě dopřát ani studia na veterině. Vystudovala tedy zootechniku v Poznani a v roce 1978 nastoupila do zemědělského družstva v Krosnu. Po dvou letech ji však donutili z místa odejít, neboť kritizovala krádeže a špatnou práci svého nadřízeného. V roce 1979 nastoupila do podniku na výkup a prodej kožešin, v roce 1980 se aktivně zapojila do vznikajícího hnutí Solidarita. O rok později byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav, Solidarita zatlačena do podzemí, Ewě se hnutí vytratilo ze života. V roce 1984 se na výletě do Prahy seznámila se svým budoucím manželem Jurajem Pucim, v roce 1985 se vzali a další rok se za ním přistěhovala do Československa. Pracovala v experimentálním ústavu, kde se starala o pokusná zvířata. Seznámila se zde s kolegyní Annou Šabatovou, potažmo jejím manželem Petrem Uhlem a zahájila ilegální spolupráci s disentem na překladech Infochů do polštiny i jako kurýr pro polsko-českou Solidaritu. Například v roce 1989 připravila v Polsku půdu pro útěk a ukrytí českého disidenta a hladovkáře Stanislava Devátého, který byl již poněkolikáté odsouzen k trestu odnětí svobody, a další hladovka by ohrozila jeho život. V listopadu 1989 se zúčastnila festivalu Československé nezávislé kultury. Po rozpadu manželství se v roce 1993 provdala za novináře Čestmíra Klose. Spolupracovala s Východoevropskou informační agenturou (VIA) a Polským institutem v Praze.