PhDr., CSc. Vladimír Klíma

„Totalitní diktatura neformálně rozdělila obyvatelstvo do několika skupin. Na jedné straně stojí její aktivní příznivci, kteří buď mají ideály, ctižádost či obojí, nebo hledají klid, aby se mohli věnovat své nejoblíbenější činnosti, případně ti, kdo mají strach odmítnout vstup do výtahu k moci, protože by mohli být pronásledováni nebo znevýhodněni. Na opačné straně stojí aktivní odpůrci režimu, odbojáři, osoby, které se drží postojů protirežimních, nebo třeba mladí lidé s touhou po přesídlení do ciziny proto, aby se vyhnuli nějakým nepříjemnostem, obvinění, vojenské či jiné službě a tak podobně. Mezi oběma stranami zůstává převážně pasivní šedá zóna, jejíž příslušníci se vyhýbají vystupování na veřejnosti a všem situacím, v nichž by byli nuceni upřesnit svůj postoj k režimu, neboť jejich ano či ne jim může přinést nějaké riziko. Do šedé zóny se řadí také lidé, kteří jsou apolitičtí diváci života a desítky let čekají na to, jak se situace vyvine. Obvykle režim vyžaduje určitý stupeň angažovanosti, ale jednotlivci mají práh či mez různě vymezenou. A tak při zkoušce loajality, jakési prověrce, sami naznačují, kam až mohou či chtějí v poplatnosti režimu zajít, kam už by to pro ně bylo příliš a pro jejich okolí přímo nepřijatelné.“

„Já jsem nikdy takovou svazáckou košili neměl a ani jsem ji nepotřeboval. Protože například na naší škole, já jsem maturoval na Smíchově na Santošce, tak tam se chodilo civilně a nikdo neměl modrou košili na sobě při maturitní zkoušce. Ale zjistili jsme, že ta modrá košile byla vyžadována při jiných příležitostech. My jsme třeba byli jako středoškoláci povoláni společně i s pedagogy, abychom se zúčastnili masové manifestace na Staroměstském náměstí, kde měl vystoupit vysoký představitel moskevského politbyra soudruh Kaganovič, který stál velmi blízko, a dokonce snad byl i vzdálený příbuzný Stalinův. Čili nebyl to bezvýznamný host. A vzpomínám si, že jsme šli ve skupince, neseřazení, nebyl to žádný pochod a blížili jsme se k náměstí, že jdeme na tu manifestaci. Teď nás zastavil nějaký pořadatel, jak jsou ty úzké uličky staroměstské, které vplývají do toho náměstí, a říkal: ‚Kam jdete, soudruzi?’ My jsme řekli: ‚No na manifestaci. Vždyť je tady soudruh Kaganovič.’ On říká: ‚Ne, nemůžete. Můžete vstoupit na manifestaci jen v modrých košilích.’ Všichni jsme nevěděli, co na to říct, akorát jeden, ten nejsmělejší z nás, který vlastně byl neformálním vůdcem skupinky, říkal: ‚Kluci, jeho škoda. A jdeme.’ A šli jsme zpátky. Tím vlastně dal najevo, že soudruh Kaganovič o něco přišel, když nás kvůli modrým košilím neviděl na manifestaci. Ale ve skutečnosti mně v hlavě probíhalo, když jsme šli tou ulicí domů, myslím, že to byla Husova ulice, kdyby nás tak viděl třídní, že nejdeme na manifestaci. Takhle jsem otočil hlavu a na protějším chodníku ve stejném směru, to znamená z manifestace domů, spěchal daleko víc než my ten třídní se skloněnou hlavou. Čili takhle to nějak fungovalo.“

„Ten rozhlas hrál velikou roli tenkrát, protože nebyla žádná televize a podobně. A normální rozhlas ještě zpočátku nemohl vysílat. Třeba pátého ráno myslím, že ještě vůbec nebyla situace tak připravená. To všichni poslouchali na ulicích, co se děje. A hned taky lidi už chodili na tramvaj a jeli k rozhlasu pomáhat a potom ten den večer už se začínaly rozebírat dlažby. Včetně dětí si lidé podávali v takových řetězech tu kostku, na děti to bylo někdy dost těžké, aby se to dalo na barikádu. A tam se samozřejmě dávalo všecko možný do té stavby barikády, co se našlo někde na dvorku nebo v zahrádce, starý krámy a podobně. Potom, ten další den dopoledne tam na Smíchově, protože to byl západní konec Prahy, jsme vítali a podávali ruku vlasovcům. To byli vlastně lidi, kteří byli v německých uniformách. Čili ze začátku to budilo rozpaky, jestli vlastně to nejsou Němci.“