Alena Kleckerová

* 1939

  • „Já jsem byla ještě v posteli a oni dělali prohlídku. Sundávali i obrázky a shodili i mou fotku, která se rozbila, a to se mě hrozně dotklo. Hledali nevím co. Můj otec dělal správce pro fotbalisty a měl tam velkou lékárničku a to jim vadilo, že je tam velká zásobárna zdravotnického materiálu. Všechno jim vadilo. Po jeho zatčení dělali ještě asi třikrát prohlídku. To zvedali i pláty u kamen. To si pamatuju.“ – „Jak to vlastně takové dítě prožívalo?“ – „Hrozně. Přestala jsem úplně jíst a říkala, že budu jíst, až se táta vrátí. Takže jsem prý vypadala hrozně. A v sobě to mám do dnešních dnů.“

  • „Na hraničkách, jak se říká, což bylo území mezi Lošticemi a Mohelnicí, byla strážní budka. To se likvidovalo a my jsme tady měli skautskou chatu. Já jsem byla malá světluška a víc jsme zavazeli, než dělali. To můj táta domluvil, že se vzaly desky a převážely se do Loštic a z toho se postavila skautská chata. Ještě si vzpomínám, že jsem chodila zvát na otvírání. To byly takový lilky, což bylo skautské označení. Bohužel ji nemám, protože se mi ta lilka rozpadla, a tam bylo zlatým písmem napsáno o otvírání chaty.“

  • „Dostali se ke Zdeňkovi Martincovi, který přijel do Loštic, a tam mu moje máti nabalila kufry s civilním oblečením, včetně klobouku, aby otec vypadal trochu jako člověk. Vrátil se směrem na Loštice, ale nevystoupil v Moravičanech, ale jel až na Červenku a oklikou se dostal až do lesa, kterému se říká Na střelnici, kde viděl na svůj rodný domek, kde bydlela jeho sestra. Čekal do noci a pak se k ní dopravil a do rána přespal na seně a zase zmizel do lesa. Aby věděl, že se v Lošticích nic neděje, tak ona pověsila prostěradlo a on z lesa viděl, že je čistej vzduch, a na noc zase přišel k nim. Ale byl v hrozném stavu, oteklej od hlavy až k patě, a máti se nějak podařilo přesvědčit místního doktora Kukulu, kterému věřila, že nic neřekne. Přišel ho prohlédnout k mé tetě a řekl: ‚Počítejte s tím, že déle jak čtrnáct dní nevydrží.‘ Měl velký otok, anginu pectoris, klouby nadranc z revmatismu a to srdíčko, že to nemůže utáhnout. Máma věděla babskou radu, že jalovcový čaj pomáhá na odvodnění. A ono to pomohlo a doktor z toho byl úplně u vytržení, protože nevěřil, že se z toho dostane. Přežil to a byl u tety až do konce války a až poté se vrátil do hospody, kde jsme bydleli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Loštice, 11.02.2021

    (audio)
    délka: 01:03:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přestala jsem úplně jíst a říkala, že budu jíst, až se táta vrátí

Alena Kleckerová (Špičková) v mládí
Alena Kleckerová (Špičková) v mládí
zdroj: archiv pamětnice

Alena Kleckerová se narodila 14. listopadu 1939 v Lošticích jako jediné dítě rodičům Jiřímu a Štěpánce Špičkovým. Její otec se za druhé světové války zapojil v Lošticích do odboje. Ukrýval zbraně, pomáhal rodinám vězněných odbojářů, tiskl a rozšiřoval protinacistické letáky. V březnu 1944 Jiřího Špičku zatklo gestapo. Rok pak strávil v Malé pevnosti v Terezíně, ve věznicích v Breslau (Vratislavi) a v Drážďanech, odkud se mu krátce po masivním bombardování tohoto města podařilo v březnu roku 1944 uprchnout. Za dramatických okolností se mu, podvyživenému, zcela vyčerpanému a těžce nemocnému, podařilo vrátit do Loštic. Po válce se ale vděku nedočkal a v roce 1959 byl v rámci čistek přeřazen z místa úředníka na dělnickou pozici. Potíže s komunistickým režimem měla i jeho dcera Alena, které kvůli špatnému posudku ve škole nedoporučili další studium, a tak hned nastoupila do zaměstnání na post administrativní pracovnice. V roce 1959 se pamětnice provdala za Jana Kleckera, s nímž pak měla dceru Alenu (1960) a syna Jana (1961). Dálkově dostudovala a pětadvacet let pracovala jako úřednice na národním výboru v Lošticích. V roce 2021 stále bydlela v rodných Lošticích.