Antonín Klaban

* 1964

  • „Já samozřejmě nejsem žádný [přímý] účastník, máme to všechno jenom z doslechu, co říkali otcové. A oni taky nebyli přímí účastníci, protože naši sem přišli v sedmačtyřicátém roce z Ukrajiny. Nebyli to Ukrajinci, ale tzv. volyňští Češi, kteří sem přišli po válce osidlovat místo toho, co měli na Ukrajině. Takže i naši otcové to mají z vyprávění. A to vyprávění bylo asi všude stejné. Bylo řečeno, že je tam nějaký hrob, který vlastně patří sousedovi, sousedovo otci, který tam byl popraven.“ – „Jak se jmenoval?“ – „Braun, ale jménem nevím. Soused se jmenoval Josef, byla tady i paní Hanáková, to byla jeho sestra. Pamatuji i jeho manželku, pana Brauna, který tam byl zastřelený, ti všichni žili v jednom baráčku. Ale aby vysloveně člověk věděl, jak to opravdu bylo?! Jen z doslechu. Bylo řečeno, že tam bylo popraveno pět lidí z okolí, kteří tam byli nahnáni a vykopali si hrob a byli popraveni...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nová Víska, 22.06.2025

    (audio)
    délka: 27:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Terénní reportáže
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děda říkal, že nejlepší řemeslo je od meze k mezi

Antonín Klaban, 2025
Antonín Klaban, 2025
zdroj: Post Bellum

Antonín Klaban se narodil téměř dvě dekády po skončení války, roku 1964. Přesto je historie spojená s druhou světovou válkou a dobou po ní v jeho rodině stále živá – především ve vzpomínkách jeho otce a dědy, volyňských Čechů, kteří do Nové Vísky přišli v roce 1947 v rámci osidlování pohraničí. V místě získali hospodářství, které však v době kolektivizace musel pamětníkův otec převést pod JZD. Antonín Klaban vypráví o poválečném rabování Revolučních gard i o osudech neodsunutých německých sousedů. Připomíná také tragickou událost z června 1945 spojenou s Kaunznerovým křížem.