Annemarie Kist

* 1933  

  • "Z té doby Vám mohu říct, že Němci dbali na své zvyky, měli svoje kroje a nosili je při určitých příležitostech. Pochopila jsem, že to se nelíbilo české vládě. Ta nechtěla, aby se Němci tolik spolčovali. Vím jen, že Němci tenkrát chtěli větší autonomii. Ředitel místní školy, jmenoval se Burkhardt, byl zřejmě v nějakém spolku nebo straně, to nevím přesně, ale byl zavřený v Praze na Pankráci. Po roce 1938 se sem zase vrátil."

  • "Tedy březen 1945. Chodila jsem ještě do školy do Kadaně a přicházelo hodně uprchlíků. Z části školy byl lazaret, v druhé části se učilo. V březnu už bylo hodně amerických leteckých útoků. Vedle mě ve vlaku byl někdo postřelený. Tehdy jsem poprvé viděla, co všechno je ve válce možné, a maminka mě pak už nechtěla nechat jezdit vlakem do školy. Od března 1945 jsem tedy už do školy nejezdila. Pak bylo přechodné období, kdy jsme pořád byli jen zavření tady a nikam jsme nechodili. Někdy v dubnu pak přišli Američané, přesné datum už Vám neřeknu. Poprvé v životě jsme viděli Američany. Přijížděli na velkých náklaďácích a poprvé v životě jsme viděli i černochy. To pro nás byl velký zážitek. Z aut házeli žvýkačky a čokoládu, ale bylo přísně zakázané si je brát. Byla to příšerná propaganda. Varovali nás, že si to nemáme brát, protože je to otrávené. Ale neumřeli jsme po tom, byla to lež. Už předtím jsem pochopila, že ne všechno, co nám říkají, je pravda. Tady v kuchyni bývala velká lavice. Přišli sem ruští zajatci, kteří pracovali v kamenolomu. Slyšeli jsme, jak jsou Rusové hrozní a tak dále. A vzpomínám si, že tady tři nebo čtyři seděli a čekali na chleba, který ještě nebyl hotový. A jeden ten Rus mě německy oslovil a ptal se, co se učím a co dělám, tak jsem mu to všechno pověděla. Přinesli nám dětem hračky vyřezané ze dřeva. Byly na nich slepice, když se toho člověk dotknul, zobali. Tehdy jsem si pomyslela, že to všechno není pravda. Vždycky jsem se pak snažila vidět věci jako celek a v souvislostech."

  • "Museli jsme nastoupit, někdo měl i uniformu. V Říši to tak bylo už od roku 1933, ale o tom jsme my tady nic nevěděli. Byli jsme za hranicemi. Něco jsme ale věděli od příbuzných, od jedné tety, která byla matčina příbuzná. Její otec, Hans Neumann, byl učitel nedaleko Jáchymova a psal také učebnice, jednu mám dodnes." - "Museli jste nastoupit a nosit uniformy?" - "Ano, byla to nucená shromáždění, přesně jak to bylo předepsáno Hitlerem. Vnímala jsem to tehdy samozřejmě pocitově. Měli jsme nástupy. V té době bylo běžné, že dívky dostávaly ke křtu od svých kmotrů náušnice. Proti tomu se také nikdo nemohl bránit. Ptala jsem se, proč mám náušnice, a řekli mi, že to zařídila porodní bába hned v prvních čtyřech týdnech po narození. Moje sestra už nic takového neměla, protože pak už to zvykem nebylo. Některé dívky měly větší visící náušnice a velitelka z BDM nám řekla: 'Co to tady všechny máte? Německé dívky nenosí žádné černošské nesmysly.´ To jsem si zapamatovala. Pomyslela jsem si tehdy, že tady něco nehraje. Také mi utkvělo v paměti, co pak s náušnicemi bylo později. Když nás v srpnu 1945 vykázali, na hranicích nás znovu šacovali. Měla jsem ještě pořád ty náušnice a přišel nějaký Čech, který je chtěl. Zabavovali prsteny a vůbec šperky. Náušnice nešly dobře vyndat, musel za ně trhnout a pamatuji se, jak to bolelo. Takové věci si člověk jako dítě zapamatuje. Mám tyhle dvě vzpomínky, všude byly takové nepříjemnosti."

  • "K roku 1945 Vám ještě mohu říct, že jednou dopoledne přišla delegace, tady byla v té době země nikoho. Bylo to asi deset mladých vojáků v uniformách. Vzpomínám si, že se jim říkalo Svobodovy jednotky. Řekli mojí matce: Za dvacet minut musíte být všichni pryč. Určili, co si smíme sbalit. Moje babička neměla ani náhradní spodní prádlo. Mohli jsme si vzít deset říšských marek, neměli jsme ani každý svou lžíci, což bylo nepříjemné. Pak nás naložili na náklaďák. Otec chtěl ještě vzít něco ze sklepa, ale to mu vyhodili." - "Co jste si tedy směli vzít?" - Měli jsme dvě peřiny, nic víc. Já jsem měla sbaleno, protože jsem už předtím hodně viděla a slyšela. Proto jsem oblékla panenku do několika vrstev oblečků, protože jsem někde viděla, co je třeba dělat při útěku. Tu panenku jsme pak měli ještě dlouho. Na korbě náklaďáku jsme dojeli do Kadaně, kde otce od nás odtrhli a zavřeli ho do vězení. Nikdy ho nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Nejdřív byl tedy zavřený v Kadani, později byl na nucených pracích v Kladně. Odtamtud pak v roce 1946 nejspíš utekl a tajně přešel přes hranice. My jsme byli blízko za hranicemi, protože babička i maminka si myslely, že to celé bude trvat jenom dva, tři týdny a pak se zase vrátíme domů. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Byl to zmatek, ani z německé strany nebyly pokyny. Byla to zlá doba."

  • "Pokuste se prosím popsat, jak dům vypadal, co tady všechno bylo, jak si na to vzpomínáte.?" - "Hned jak jsem sem vkročila, věděla jsem, že tady byla lavice a velký stůl. Když jsme jedli, bylo nás vždycky osm až devět. Vždycky. Jedli s námi lidé, kteří tady pracovali, a bylo to pokojné soužití. Měla jsem štěstí, že rodiče měli sociální smýšlení, mohu-li to tak nazvat. A také křesťanské, to hlavně maminka." - "Takže tady se jedlo. A kde se spalo?" - "Spalo se nahoře. Nad námi je velký pokoj, tam měli rodiče ložnici s manželskou postelí, to si přesně vzpomínám a mohu to popsat." - "Prosím, udělejte to." - "Červený pokoj byl v roce 1945 uvolněn pro uprchlíky. Před postelemi byla také pohovka. Tehdy nebývaly obývací pokoje takové, jako jsou dnes. Také si pamatuji, kde byla naše dětská postýlka s mřížemi. Roky jsem se těmito věcmi nezabývala, měla jsem moc práce, když je člověk mladý, také se snaží mít nějakou perspektivu." - "Takže mlýn tehdy vypadal tak jako nyní?" - "Ano. Divila jsem se, co dokázal nový majitel z trosek vystavět."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Stráž nad Ohří, 04.07.2021

    (audio)
    délka: 01:37:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Návrat do rodného mlýna

Mlýn ve Stráži, 2021
Mlýn ve Stráži, 2021
zdroj: natáčení

Annemarie Kist se narodila 3. dubna 1933 ve mlýně ve Stráži nad Ohří jako nejstarší ze tří dětí místního mlynáře. Ve Stráži chodila Annemarie čtyři roky do obecné německé školy, později dojížděla vlakem na gymnázium v Kadani. Otec Franz Glaser sloužil necelé dva roky ve wehrmachtu, ale většinu války pracoval ve mlýně. V roce 1945 zažila Annemarie vlny uprchlíků z bombardovaných německých měst, také pochod smrti vězňů z koncentračního tábora a nakonec divoké vyhnání vlastní rodiny. Nesměli si sbalit téměř nic, otec byl zatčen a zbytek rodiny odvezli do tábora v Prunéřově. Tam v bývalé montážní hale leteckých závodů strávili několik týdnů, než je v povozech odvezli na saskou hranici, odtud vlakem do Chemnitz. Otec uprchl z nucených prací, sešel se s rodinou a postupně si opět vybudoval ve východním Německu mlýn. Když jim ho v roce 1951 vyvlastnili, otec uprchl do západního Německa. Matka s dětmi a s babičkou zůstala v NDR, rodiče se později rozvedli. Annemarie se stala učitelkou, studovala v Postupimi i dálkově. V roce 1957 se vdala. Do Československa jezdila často, zejména do Prahy k tetě. Je ráda, že se její rodný mlýn opravuje a že rozhovor pro Paměť národa mohla dát přímo v něm.