"Obecně žádnou válku není možné vysvětlit. Každá válka je špatná a je to katastrofa. Ale když mluvíme o válce mezi ruským národem, mezi Ruskem a Ukrajinou, je to zcela absurdní věc kosmických rozměrů, je to jakési šílenství, jakási porucha. Moje země se zbláznila."
"V prvním roce, kdy jsem sem přijela, jsem špatně zaparkovala a samozřejmě jsem dostala pokutu. Musela jsem ji zajít na policii zaplatit. Ira, moje dcera, mi povídá: 'Mami, vždyť máš dnes narozeniny!' Řekla jsem: 'Iro, já chci právě dnes jít na policii, abych na otázku: 'Jak jste strávila narozeniny?' mohla říct, že jsem je strávila na policii. No, žertovala jsem. Největší legrace ale byla, když si vyžádali doklady, pas, a když mi policisté blahopřáli k narozeninám: 'Paní má dnes narozeniny?' 'Ano.' 'Tak to blahopřejeme! A 200 korun zaplatit můžete?' Tomu se říká lidská tvář. A ve vaší zemi je. Máte stát s lidskou tváří. Chraňte si ho a chraňte si tyhle mezilidské vztahy navzdory všem možným nedostatkům, o kterých možná víte víc než já. A mně nepřísluší, abych o nich mluvila."
"K mámě přišly domů její kamarádky. Všem odletěli muži. Kam odletěli? Co zachraňovat? Jaké Československo? Před čím zachraňovat? Zaply západní program a my děti jsme to samozřejmě všechno viděly. Najednou jsme uviděly Václavské náměstí v Praze, po kterém jedou naše tanky, na těch tancích naši sovětští vojáci, na které lidi hází, co jim přijde pod ruku, a křičí na ně: 'Ivane, běž domů!' To byla katastrofa. Návštěva koncentračního tábora byla proti tomu dětské žvatlání. My děti jsme uviděly, že náš sovětský voják není žádný obránce, že ho nikdo nezval, že ho nikdo neprosil, ba co víc – na nás hází a nadávají nám. Tyhle záběry vidím dodnes, když zavřu oči."
"Jestli chcete, řeknu vám, čím mě nejvíc ohromuje Česko. Jsem řidička, můžu si dovolit jezdit, tím spíše nyní, když nebydlíme v Brně. Vezměme například Klobouky u Brna, kde nyní bydlíme. Dva a půl tisíc obyvatel, plus minus 100 lidí. V jejich kraji, stejně jako v každé jiné malé vesnici, městečku, městě stojí pomník a na něm jsou fotografie, jména, příjmení a datumy spoluobčanů, kteří zahynuli v první světové válce. Já u toho brečím. Jedna z hodnot lidského života je paměť, uchovávaná nejen léta, ale celá staletí. Já jsem z normální rodiny, nejsem z dětského domova, ale o svých příbuzných vám mohu říct jen málo."
Natalia Nikolajevna Chutorskaja se narodila 8. září 1955 ve vesničce Novolabinskij v dnešním jižním Rusku, asi 100 kilometrů vzdušnou čarou od hranic s Gruzií. Oba její rodiče, Nikolaj Vasilijevič Segeděnko a Valentina Michailovna Maljučenko, pocházeli z tohoto kraje, stepní Kubáně, historického regionu spjatého po staletí s dějinami ukrajinských Kozáků. Maminka učila celý život na prvním stupni základní školy a otec byl vojenským pilotem. Kvůli jeho profesi se rodina často stěhovala a Natalia poznala během dětství různé kouty Sovětského svazu. Rodina bydlela nejprve v Ázerbájdžánu a Gruzii, potom v Estonsku, následoval několikaletý pobyt ve východním Německu a po vypuknutí sovětsko-čínské krize v roce 1969 byl otec převelen na Dálný východ. Medicínu na vysoké škole začala studovat ve Vladivostoku na břehu Tichého oceánu, dokončila ji na Ukrajině a nejdelší úsek svého života prožila v Rusku, ve městě Toljatti na Volze, kde pracovala jako lékařka v porodnici. V roce 2016 se usadila se svými dvěma dcerami a vnuky v České republice. Ve svém novém domově je spokojená a jediné, co jí dělá starosti, je válka na Ukrajině, kterou jednoznačně odsuzuje. V roce 2023 žila v Kloboukách u Brna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
