Ing. Arnošt Karas

* 1924  

  • „Poprvé jsem se dostal k požáru v roce 1945. Bylo to 30. dubna, kdy selhaly všechny složky. Akorát my dobrovolní hasiči jsme zůstali. Měli jsme čerpadlo na vozíku, hadice a nářadí. Vozili jsme to na čtyřkoláku jako trhovci. Hořela budova rozhlasu ve Šmeralově ulici. Tam jsme hasili. Oheň jsme uhasili. Byli tam už Rusové. My jsme šli domů, byl už večer. A nějaký Rus něco volal. Protože jsem nevěděl, že volá na mě, šel jsem dál. A on střelil. Trefil se, ale protože jsme chodili s helmami, trefil helmu. Vytočila se na hlavě a roztrhla mi kůži. Byl jsem raněn, spadl jsem na zem. Pak jsem došel na stanoviště a chodil jsem s ovázanou hlavou. To bylo poprvé, kdy manželka řekla, že jsem střelený. To jí zůstalo celý život, a když se jí něco nelíbilo, povídala, že jsem střelený. To bylo moje setkání se smrtí, která se nekonala.“

  • „Jiné setkání se smrtí bylo v souvislosti s hasičskou činností. Roku 1944 v srpnu byl nálet spojeneckých letadel na Ostravu. Bomby šly pásem. Začalo to u Národního divadla moravskoslezského, ale tehdy se jmenovalo jinak, protože hrálo jen německy. Začínalo to tam a končilo to na Slezské Ostravě na kopci na Hladnově. My jsme tam měli za protektorátu k dispozici dřevěný barák pro náš sbor, abychom se měli kde oblékat. Tak jsme byli v tom baráku. A teď přiletěla ta vlna. To bylo zděšení. Jeden z nás tomu baráku nevěřil a utekl ven, že se schová jinde. Jeho stihla tlaková vlna a zahynul. Čili to bylo první setkání s matkou smrtí. Stačilo, aby kdokoli z nás vyšel z dřevěné boudy. Bouda se pak složila, ale všichni jsme přežili, kteří jsme tam byli.“

  • „Ta zbrojnice stojí dodnes. Tam byla řada vozidel označených 8, 16 a 24 podle toho, kolik vody dávaly za minutu. Šestnáctka a čtyřiadvacítka měly svoji nádrž, která obsahovala asi čtyři sta litrů vody, a měly už i pěnidlo. Nám se stalo, když hořela střecha domu v Kunčičkách, že jsme přijeli, ale vozidlo 16 se zabořilo a stalo se nepojízdné. Nebylo jak se dostat k vodě. My hloupí hasiči jsme nevěděli, že tam máme čtyři sta litrů vody a pěnidlo, kterým bychom tu půdu skutečně zachránili. Byl to náš velký omyl. Ještě jsme neznali možnosti, protože do té doby jsme jezdili s otevřenými auty bez zásoby vody a spoléhali jsme se na vodní zdroj, ať už na přírodní nebo na hydrant.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 05.11.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válku jsem přežil jen proto, že jsem měl štěstí

Portrét Arnošt Karas, rok 1949
Portrét Arnošt Karas, rok 1949
zdroj: archiv pamětníka

Arnošt Karas se narodil 7. ledna 1924 v Kunčičkách u Bašky v Beskydech. Jeho matka byla duševně nemocná a musela být hospitalizována na psychiatrii. Jeho otec se s ní rozvedl a oženil se s ženou německé národnosti. Rodina se přestěhovala do Ostravy. Po obsazení Československa hitlerovským Německem Arnoštova nevlastní matka sympatizovala s nacisty. Její syn padl jako voják německé armády. Arnošt se vyučil strojním zámečníkem a válku prožil v Ostravě. Byl jedním ze zakladatelů tamního hasičského sboru. Poprvé hasil, když při osvobozování Ostravy v dubnu 1945 vypukl požár v budově tamního rozhlasu. Krátce nato byl postřelen vojákem Rudé armády. Vystudoval hutnictví na Vysoké škole báňské a pracoval ve vedoucí pozici v koksovně Vítězný únor v Ostravě. Vstoupil do komunistické strany, ale v roce 1969 ho vyloučili, protože na stranické schůzi vyjádřil názor, že by měly být zrušeny lidové milice. V zaměstnání ho kvůli tomu přeřadili na méně významné místo. Celý život se věnoval práci dobrovolného hasiče a je v tomto oboru v Ostravě považován za legendu. V době natáčení v roce 2018 byl posledním žijícím pamětníkem založení hasičského sboru v Ostravě.