Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arnošt Karas (* 1924)

• narozen 7. ledna 1924 v Kunčičkách u Bašky v Beskydech

• vychován otcem Čechem a nevlastní matkou Němkou

• po obsazení Československa hitlerovským Německem nevlastní matka sympatizovala s nacisty

• vyučil se strojním zámečníkem

• byl jedním ze zakladatelů hasičského sboru v Ostravě

• poprvé hasil požár při osvobozování Ostravy v dubnu 1945

• během osvobozování postřelen vojákem Rudé armády

• vystudoval hutnictví na Vysoké škole báňské

• poté pracoval ve vedoucí pozici v koksovně v Ostravě

• v roce 1969 byl vyloučen z KSČ

• v zaměstnání ho přeřadili na méně významné místo

• celý život se věnoval práci dobrovolného hasiče

• zemřel 8. srpna 2020

Boudu, ve které se schovával při náletech na Ostravu, smetla tlaková vlna. Spadla na něj, ale přežil. Přežil i to, když na něj ve dnech osvobozování Ostravy vystřelil ruský voják. Zachránilo ho, že měl na hlavě hasičskou helmu. Mnohokrát poté toto své štěstí splatil, když při požárech zachraňoval lidem majetek i životy.

Arnošt Karas se narodil 7. ledna 1924 v malé vesnici Kunčičky u Bašky v Beskydech. Když jeho rodinu postihla tragédie, byl ještě příliš malý, aby ji vnímal. Jeho matka onemocněla duševní chorobou a byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Kroměříži. „Tehdy se tomu říkalo blázinec. Táta zůstal sám se dvěma malými kluky. Mně byly tři roky, bratr byl starší. Co měl táta dělat? Tak se rozvedl a našel si jinou ženu. Byla to svobodná matka s klukem stejně starým, jako jsem byl já. Háček byl v tom, že moji rodiče byli Češi, ale ta žena byla Němka,“ vypráví.

Nově vzniklá rodina se usadila v Ostravě, do které tehdy mířili lidé z celé země za velkou nabídkou pracovních příležitostí. Arnoštův otec začal pracovat jako vulkanizér v koksovně Karolina, rodina díky tomu dostala byt v malém jednopatrovém domku blízko jeho zaměstnání.

Arnošt vyrůstal ve zvláštním prostředí. Jeho nevlastní matka a její syn neuměli česky, on a jeho bratr neuměli německy. Jen jeho otec se dokázal dorozumět oběma jazyky. Postupně se situace vyvinula tak, že doma všichni mluvili německy, i když Arnošt, jeho bratr a otec byli čeští občané. Když nastupoval s nevlastním bratrem do základní školy, otec je zapsal do školy české, ačkoliv v té době v Ostravě existovaly i ty německé, protože ve městě žili lidé různých národností. Arnoštův nevlastní bratr výuku v češtině nezvládal a musel třídu opakovat. Pro Arnošta to naopak bylo výhodou, kterou docenil až později – výborně mluvil česky i německy.

Nevlastní matka sympatizovala s nacisty

Když Československo obsadilo hitlerovské Německo, vyšlo najevo, že Arnoštova nevlastní matka sympatizuje s fašisty. Z té doby si vybavuje toto: „Otec měl svou vlastní českou společnost, máti německou. Každý Němec byl pro ni hrdina, zatímco Čechy nazývala hanlivými výrazy. Říkala, že jsou svině a tak.“

Arnošt se učil strojním zámečníkem. Vnímal, že svět okolo něj se mění. Například si uvědomil, že na promenádě, která se táhla centrem Ostravy, nepotkává některá děvčata, po nichž dříve pokukoval. „Tam se korzovalo. A některé dívky se z promenády ztratily. Já jsem tomu tehdy nepřikládal váhu, ale pak mi došlo, že to byly Židovky, které Němci poslali pryč,“ říká.

Jeho nevlastní bratr narukoval do německé armády. Jeho vlastní bratr byl poslán na nucené práce do Německa. Arnošt je přesvědčený, že v tom sehrála roli jejich nevlastní matka, které jeho bratr silně vadil, protože se vymezoval vůči její podpoře Němců. K Arnoštovi se chovala vlídněji. Spekuluje proto nad tím, že možná naopak využila své známosti s nacisty k tomu, aby na nucené práce do Německa nastoupit nemusel. Válku přežil jako zámečník v ostravském podniku Vítkovice a jen občas byl nasazen na kopání protitankových zákopů kolem Ostravy a v Beskydech. Říká k tomu: „Já měl povolávací rozkaz k nuceným pracím do Německa. Už jsem byl na shromaždišti. Nevím, kdo zasáhl, ale najednou vyvolali mé jméno a řekli, že jsem hasič, a proto zůstávám. Tak jsem nemusel do Německa a kopal jsem zákopy tady.“

Práce hasičů v Ostravě za protektorátu

Arnoštův otec Silvestr Karas působil jako dobrovolný hasič. Arnošt byl mezi mládeží, která do hasičského sboru docházela a připravovala se na dráhu hasičů. „Přibližně od roku 1937 jsme měli doma požární hlásič. Když zvonil, hasiči se sbíhali do svých zbrojnic. Tehdy šlo o to, znát dobře vodovodní síť. Pánem ohně byl ten, kdo byl první u hydrantu. Kdo přesně nevěděl, kde hydranty jsou, nemohl být dobrý hasič. Proto zbrojnice často vznikaly u vodárenských dvorků a dobrovolnými hasiči tehdy často bývali údržbáři vodáren,“ vysvětluje.

Za protektorátu řídili profesionální hasičský sbor v Ostravě němečtí okupanti a dovezli tam hasičskou techniku z Německa, včetně velkých hasičských vozů určených pro výjezdy k velkým požárům. Dobrovolní hasiči však měli dále možnost rozvíjet svou činnost i vychovávat mládež. Pracovali však ve velmi skromných podmínkách a měli zastaralé vybavení.

Arnošt Karas se s kolegy hasiči scházel v dřevěné boudě na kopci v ostravské čtvrti Hladnov. Byl tam také 29. srpna 1944, kdy spojenecká vojska provedla nálet na Ostravu, jehož cílem bylo zničit tamní těžký průmysl ovládaný a využívaný Němci. „Byli jsme v tom baráku. A teď přiletěla ta vlna. To bylo zděšení. Jeden z nás tomu baráku nevěřil. Utekl ven, že se schová někde jinde. Jeho ta tlaková vlna stihla. Zahynul. To bylo moje první setkání se smrtí. Stačilo, aby kdokoli z nás vyšel ven z dřevěné boudy. Bouda se sice složila, ale přežili jsme všichni, kteří jsme v ní byli,“ popisuje Arnošt jeden z osudových dnů svého života.

Osudy příbuzných ve wehrmachtu

Smrt do rodiny Karasů vstoupila o Vánocích roku 1944. Arnoštova nevlastní matka dostala oznámení, že její syn padl v boji jako voják německé armády. Arnošt se tehdy na Vánoce vrátil domů z práce, která spočívala v tom, že musel kopat protitankové příkopy u kopce Pindula v Beskydech. „Vzpomněl jsem si tehdy na to, jak nevlastní matka a její příbuzní označovali službu v německé armádě za výhru, jak si jí vážili. Jeden strýček řekl, že je to výhra, když dostal povolávací rozkaz. No, nevrátil se z vojny domů. Druhý matčin bratr nosil uniformu SA nebo SS, už přesně nevím. Taky někde zahynul,“ říká.

Hašení požáru při osvobozování Ostravy

Znovu šlo Arnoštovi o život 30. dubna 1945. Probíhalo osvobozování Ostravy, v městě docházelo k požárům. Hasičský sbor ovládaný Němci se v těch dnech rozpadl a nefungoval. „Selhaly všechny složky, zůstali jsme jen my dobrovolní hasiči. Měli jsme čerpadlo na vozíku, hadice a nářadí. Vozili jsme to na čtyřkoláku jako trhovci. Hořela budova rozhlasu na Šmeralově ulici. Tam jsem poprvé hasil. Oheň jsme uhasili. Ve městě už byli Rusové. Pak jsme šli večer domů. Někdo na nás něco rusky volal. Já nevěděl, že volá na mě, tak jsem šel dál. A on střelil. Trefil se. Ale protože jsme chodili s helmami, trefil helmu. Ta se vytočila a roztrhla mi kůži na hlavě. Byl jsem raněný. Spadl jsem. Pak jsem se nějak dostal na stanoviště. Nějakou dobu jsem chodil se zavázanou hlavou. Bylo to moje další setkání se smrtí, která se nekonala,“ vypráví.

Nejasnosti kolem smrti nevlastní matky

Arnoštova nevlastní matka před koncem války odjela k příbuzným do Čech. Bylo jí jasné, že Německo prohraje, a bála se, co se s ní po osvobození bude dít. Její osud se Arnoštovi nikdy nepodařilo přesně objasnit. Ví jen to, že se pak do Ostravy krátce po osvobození vrátila a že byla velmi nemocná. Pak mu otec oznámil, že zemřela. Arnošt a jeho rodina později pátrali, jestli nebyla mezi Němci určenými k odsunu a internovanými v ostravském sběrném táboře Hanke, který nechvalně proslul brutálním chováním českých dozorců k německým obyvatelům. Nepodařilo se jim však objevit žádný doklad, který by dokazoval, že tam byla umístěna. „Dny po osvobození byla zvláštní doba plná chaosu, ve které nebyl čas na city,“ podotýká Arnošt a naznačuje, že ho tehdy osud nevlastní matky nezajímal.

Radostnou zprávou pro něj bylo, že jeho bratr přežil totální nasazení v Německu ve zdraví.

Vznik profesionálního hasičského sboru

Arnošt se začal věnovat práci hasiče. Po válce bylo třeba vybudovat nový fungující sbor. Po Němcích zůstala hasičům technika i automobily. Tak vznikl profesionální ostravský hasičský sbor. Arnošt byl jedním z jeho zakladatelů a členů. „Měli jsme čtyřiadvacet hodin práce a čtyřiadvacet volno. Ale i v tom volnu jsme dělali, co bylo potřeba. Tehdy po válce jsme rádi dělali věci prospěšné. Vozili jsme doktory, kam bylo třeba, dělali jsme různé pomocné práce. Nelituji toho. Byla to doba, kdy jsme věřili, že budujeme lepší život,“ říká.

Zasahoval při řadě požárů, mnohdy šlo o velmi nebezpečnou práci. Hasil například velký požár skladu propanbutanových lahví i požár v Urxových závodech v Ostravě, při kterém došlo k výbuchu zásobníku chemických látek. Stal se ve svém oboru uznávaným profesionálem.

Vstup do KSČ a vystřízlivění z ideálů

Oženil se, v roce 1947 nastoupil na povinnou vojenskou službu. Tam vstoupil do komunistické strany. Říká, že mu velitel podal přihlášku a že ji podepsal bez rozmýšlení. Komunistické myšlenky se mu líbily a věřil, že na jejich základě může vzniknout nová společnost, ve které si lidé budou rovni.

„Tatínek mi říkal, ať tomu nevěřím. Říkal, že nezná hrábě, které by hrabaly od sebe. Že hrábě hrabou vždy k sobě a že stejné je to s lidmi,“ vzpomíná.

Arnošt si poté udělal roční studijní kurz pro pracující, což byl způsob, jak komunisté vybírali dělníky, které chtěli poslat na vysokou školu, a potřebovali proto rychle získat maturitu. Následně vystudoval Hutnickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Práci profesionálního hasiče vyměnil za vedoucí pozici v koksovně podniku Vítězný únor v Ostravě.

Arnošt si postupem času čím dál více uvědomoval, že ho členství v komunistické straně svazovalo. „Já se nikdy nikam nedral, byl jsem spíše vlažný. Nechával jsem si prostor na přemýšlení, na své vlastní názory,“ vysvětluje.

Jeho pochybnosti se prohloubily v srpnu 1968, když Československo obsadila sovětská armáda. „Konec mé politické kariéry byl, když jsem pak na stranické schůzi vystoupil s názorem, že by se měly zrušit lidové milice. Zdůvodnil jsem to tím, že milice vzbuzují mezi lidmi antipatii a že by politická strana přece neměla mít svoje vlastní ozbrojené síly,“ vzpomíná.

Odveta komunistů přišla brzy. Nešlo ovšem o přímou pomstu, nýbrž o rafinovaný proces. Arnošt ho popisuje takto: „Dělal jsem tehdy na koksovně. Přišel za mnou šéf a říkal, že by potřebovali, aby rok 1968 skončil s nějakým nesplněným plánem. Jestli bych to nezařídil. Říkal jsem, že to půjde. Tam se vyráběly tři tisíce tun koksu, takže nebyl problém napsat, že ve vagonech je místo pěti set tun jiné množství. Takže jsem vyhověl a nesplnil roční plán výroby koksu. A co se stalo? Odvolali mě z vedoucí funkce. Ne proto, že jsem vystoupil na stranické schůzi, ale proto, že jsem nesplnil plán výroby. Dali mi nižší plat a udělali ze mě člověka, který se nemohl dostat k řízení kolektivu.“

Spokojenost v době normalizace

Trest pro něj paradoxně znamenal začátek lepšího života. Dostal se k jednodušší práci v mechanické dílně. Měl najednou více času na své záliby, menší zodpovědnost, práci v čistém a teplém prostředí. Seznámil se s lidmi, kteří cvičili jógu, a stal se nadšeným vyznavačem tohoto sportu. V 70. letech bylo cvičení jógy v Československu neobvyklé a nové. Říká, že se dostal do výborné fyzické kondice, a dodává: „Nastalo pro mě období duševního obrození.“

Souběžně se dál věnoval práci pro hasiče v zaměstnání i v místě bydliště. Je přesvědčen, že právě díky ní a také díky cvičení jógy se dožil vysokého věku ve velmi dobré psychické kondici. Tento klidný život pak vedl až do penze.

„Měl jsem v životě štěstí. Nemyslím tím jen chvíle, kdy jsem přežil nebezpečné situace. Měl jsem štěstí na lidi, kteří mě podporovali a posouvali dopředu. Byl to především můj starší bratr a moje skvělá manželka,“ říká.

Když dostává otázku, co považuje v životě za důležité, odpovídá: „Vychovat si nástupce. Jen na nás je, jestli generace našich nástupců bude dobrá nebo sobecká. Také je důležité, aby člověk uměl revidovat své názory. Není slabost přiznat si, že se v něčem mýlil. Myslím, že já své názory revidovat umím. Pomáhají mi v nich přísloví, například to, že den je moudřejší večera. Je dobré dát věcem čas, nechat je vyvíjet a umět být kritický nejen k tomu, co se děje kolem, ale také sám k sobě.“

Pohlednice zachycující, jak nad Komenského parkem v Ostravě letěla vzducholoď, Arnošt Karas měl kamaráda, který toho byl svědkem a dal mu tuto pohlednici.