Lubomír Kantor

* 1935  

  • „Představte si, že v roce ’68 proběhla jedna taková revoluce a ’89 druhá. A když si to otočíte, tak je to takový jakoby zrcadlový. Šedesát osm, osmdesát devět, stejná čísla vzhůru nohama. A z toho jsme nadělali plakáty u nás ve sklepě. Lumír náš někde opatřil potřeby pro to, abysme měli tajnou tiskárnu. U nás ve sklepě jsme válečkovali různý plakáty a ty se dávaly na nádvoří. Do dneska nevím, jestli to bylo správné, protože když jsem si uvědomil, jak to bylo strašně nebezpečné, když já jsem svojí dcérce, která vedla z Oravy, to znamená 5. dívčí oddíl v té 78. pionýrské skupině, tak jsem jí říkal: ,Potřebuju někoho, aby nám pomohl v tom sklepě tisknout.‘ Protože jsme tiskli všelijaký papíry jako projev našeho vůdce bývalého, Plajnera, to byl náčelník Junáka po hrozně moc dlouhou dobu, a potom jsme tiskli přihlášky do Junáka. A já jsem řekl: ,Sežeň nějaká děvčata.‘ A tak se stalo, že do necelé hodiny před náma nastoupilo třicet děvčat a já jsem si z nich vybral čtyři. To bylo krásný! Jenomže, co kdyby někdo v té době se podíval k nám okénkem do sklepa a viděl tam ta děvčata, jak tam tisknou, tak by to mohlo taky katastrofálně dopadnout, ale český lid už byl v takovém stavu, že se nic takového nedělo.“

  • „Při rozcvičce nad náma hučí letadla. A někdo si tam zavtipkoval, protože nikdo nechtěl věřit tomu, že nás přepadnou, a všichni to přitom čekali. Tak byly vtipy: ,Jé, už jsou tady.‘ A jeden bratr, to byl major československé armády, říkal: ,Bratři, to ale nejsou typy našich letadel.‘ Teď jsme celí ztuhli. Tácin, to byl manžel té kamarádky Lídiny, co byli u toho našeho stanu, šel do svého stanu. Pustil jediný tranzistorák, který jsme v táboře měli, a teď se ozvaly hrůzy. Představte si. ,Obsazují nás vojska Varšavské smlouvy. Buďte všichni klidní. Nic se neděje. To se vysvětlí. To je nějaké divné.‘ A tak dále. Hned jsme věděli, o co jde. Chlapi řvali, nadávali, nasazovali si přilby na motocykly, že pojedou do kasáren pro kvéry. Brečelo se. Dokonce se i zvracelo. Nikdo nesnídal. Byla to taková hrůza v tento okamžik. V tom nejhorším přišel vůdce Jesenické lesní školy a říká: ,Už je to jasný. Budeme ještě dva roky živořit jako skauti. Budou nás utlačovat a za dva roky nás zruší úplně.‘“

  • „Tak jsme se dali dohromady, a najednou byla první schůze. A víte, kde byla? Byla v Kateřinské ulici, kde byla později městská policie. Tam jsme se scházeli, a mně se to dost nelíbilo a já jsem měl štěstí, že jsem na tyto schůze nemohl, protože jsem zase učil večer. Tak tam chodil můj syn Lumír a vždycky mi vykládal o tom, jak se tam bratři hádají. Byli tady ti staří, zkušení, výborní, senzační činovníci. Byli už v pokročilejším věku a byli nervózní, tak se prostě hádali. Vůbec ta doba byla taková, že co jsem v těch prvních letech zažil, tak od bratra Drva jsem se dozvěděl, nebo ten mi jednou řekl, že v Rádcovské škole nemáme mít žádná dvě děvčata, dvě ženské, že tam může být jen jedna, protože kdyby byly dvě, tak by se hádaly. A teď si představte, že jsem se dozvídal o tom, jak se skauti staří hádají. Všichni jsou úžasní kluci, mladí, pětaosmdesát nebo kolik, bércové vředy v nohách, na tom kraťasy a takhle. Všichni byli strašně mladí, prostě každopádně omládli a byli strašně bojovní. Tak to byli ti skauti. A skautky, místo aby se hádaly, tak utvořily Klub skautských babiček. Takže to byl takovej pocit z té doby. Teď jsem to viděl, co se tam děje, nebo slyšel. A jezdil jsem každý týden, tenkrát v sobotu, k rodičům do Zlína a ve Zlíně jsme si přečetli už na tabuli, že v Masarykových školách už před Vánoci je ustavující schůze zlínských skautů v aule Masarykových škol a takhle. A my jsme pořád stáli!“

  • „Podívejte se, to jsme cítili uvolňování ve společnosti stejně jako před čtyřiceti lety, pětačtyřiceti. V každé době, kdy nás zlikvidovali, tak jsme cítili, že nastává něco ve společnosti, a měli jsme v sobě už takové tušení, že se bude znovu skautovat. A my jsme to v roce ’89 očekávali a byli jsme nervózní z toho, že to pořád nejde, protože ta revoluce proběhla v Maďarsku, v Německu, v ostatních státech, a u nás pořád nic! Například v Polsku to byla slavná odborová organizace Solidarita, která tam rozkládala krásný komunistický režim. On se vlastně rozpadl sám. Rozpadl se v Rusku především. A čím? Hospodářským nátlakem Ameriky. Největší zásluhu na tom, že se celá socialistická soustava rozpadla, měl americký prezident-herec Reagan. Ten prostě zavedl takzvané hvězdné války a ty stály moc peněz a tak vyčerpaly Rusko, že Američanům se podařilo Rusko uzbrojit. Zase nové slovo tenkrát vzniklo - uzbrojit.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    byt pana Lubomíra Kantora, 28.10.2011

    (audio)
    délka: 45:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Označení rádce bylo vnímáno jako vyloženě protistátní

Lubomír Kantor
Lubomír Kantor
zdroj: internet

Lubomír Kantor se narodil v roce 1935 ve Zlíně. Jeho rodiče byli zaměstnaní v továrnách Tomáše Bati. Hned po válce, v deseti letech, nastoupil Lubomír ke skautům. Oddíl byl však po převzetí moci komunisty zrušen. V roce 1968 pamětník obnovoval Junáka a založil 7. oddíl Olomouc, který funguje dodnes. Po obsazení republiky armádami zemí Varšavské smlouvy v roce 1968 se oddíl dostal pod pionýrskou organizaci. Lubomír Kantor vystudoval konzervatoř. Poté hrál na bicí nástroje v Moravské filharmonii Olomouc a vyučoval na hudební škole. V roce 1989 stál opět u obnovy skautingu. Je dlouholetým frekventantem Jesenické lesní školy a několik let zde zastával funkci rádce.