PhDr. Ivan Kania

* 1932

  • „Můj bratr mi asi jako devítiletý kluk psal... Tehdy velice sledoval hokejové mistrovství světa a napsal mi, jak Kanada hrála se Sověty, jak jsme hráli my... To mě v kriminále vůbec nezajímalo. Napsal mi tabulky a poslal mi to. Ale já jsem ten dopis nikdy nedostal. A tady můžete číst proč. ‚Zabaveno v roce 1955.‘ Nedali mi to, protože si mysleli, že je v tom něco zakódováno.“

  • „Třeba naši nevěděli, kde já jsem. Když mě zatkli, tak psali zoufalé dopisy, abych o sobě dal nějak vědět. Že už jsem měl být dávno doma a jak to, že doma nejsem. Těm státním orgánům na tom vůbec nezáleželo. Byl jsem zatčen 20. října 1954. A otec psal 22. listopadu 1954, to už jsem měl být tři týdny doma. Maminka psala: ‚Stále čekáme nějakou zprávu od Tebe anebo že se objevíš. Minulou sobotu jsme Tě určitě čekali, a stále marně. Už nám to dělá starost, zdali nejsi nemocen.‘ Otec psal 29. listopadu 1954: ‚Můj syn Ivan Kania, svobodník tamního útvaru, se měl dnešního dne po skončení základní vojenské služby vrátit domů. Nevrátil se však. Ale došly, dnešního dne, jeho soukromé věci odeslané svobodníkem Sekáčem.‘ Čili oni byli v obrovských nejistotách, nevěděli, co se děje. Dopis od zaměstnavatele z 24. prosince 1954: ‚Žádáme o sdělení, z jakého důvodu po skončení vojenské prezenční služby jste se nedostavil do našeho závodu. V případě, že vojenská prezenční služba Vám byla prodloužena nebo zůstáváte-li trvale na vojně, zašlete o této skutečnosti potvrzení příslušné posádkové správy.‘ Čili oni nedali ani zaměstnavateli žádné vyrozumění.“

  • „Přišel [do tábora] nový mukl. Důlní mistr steiger – to byl civil – mi řekl: ‚On půjde demontovat potrubí, dej mu klíče a nářadí.‘ Tak jsem mu dal klíče a nářadí, protože jeden čas jsem tam dělal zámečníka. A stalo se, že ten, který tam nebyl ani týden... Mimo jiné to byl člověk, který odjel z Austrálie, kde zakládal komunistickou stranu, a tady překročil hranice bez povolení, tak ho zavřeli. Ani nevím, kolik dostal. A on se po týdnu pokoušel utéct. Jenomže to tam vůbec neznal a nikdo z muklů neznal jeho. A kdyby někomu z muklů řekl: ‚Já bych chtěl utéct‘, tak by to každý považoval za provokaci. Takže šel na vlastní pěst. Já jsem mu tedy to nářadí vydal. On netušil, že je to všechno hlídané. Dostal se po chodbě do sousedství druhé šachty. Vylezl po žebříku až na povrch, tam stál bachař a vytáhl ho. Mně to dali jako napomáhání k útěku. Volali mě na raport. Já jsem řekl: ‚Ale vždyť jsem dostal rozkaz...‘ Ne, nic. Vůbec nebrali v potaz, co jsem jim říkal, tu konkrétní realitu. Tak zase korekce.“

  • „Jednou tam [v táboře] promítali kino. Bylo to jen pro zvaný, já jsem tam nebyl. Promítal se film Cirkus bude. A skutečně, cirkus nastal. Ale jiný, než co představovalo to kino. Událo se totiž něco svým způsobem mimořádného. Z tábora uteklo asi dvanáct vězňů. Ale jak! Naprosto kuriózním způsobem. Z jednoho baráku kopali hloubení, svislou díru, ze které ve výšce asi tři čtvrtě metru pod úrovní terénu začali kopat vodorovnou štolu. Vyústilo to až za dřevěným plotem tábora. Využili právě té doby, co se film promítal, a utekli tím otvorem. Nebylo zvláštní, že utekli tím podkopem, ale že se to udrželo v tajnosti celou dobu, co se práce konala.“

  • „Jsem velice vděčný za to, že jsem tam našel lidi, ze kterých jsem si mohl brát příklad. Byli tam ministři, univerzitní profesoři a jeden čas také kněží – ale to bylo velice krátkou dobu. Tam člověk nemůže něco hrát, ty masky opadnou velice rychle. A člověk se obnaží, najednou je jakoby nahý. A ukáže se, co v něm je. A když je člověk vnímavý a ochotný ke korekcím, tak ti druzí mu nastavují zrcadlo. Buď v negativním, anebo pozitivním smyslu. Já nelituji jediného dne, co jsem byl v base. Možná, že takových lidí není moc. Já jsem si tam poskládal životní hodnoty. A uvědomil jsem si, že lidský život má smysl pouze tehdy, jestliže člověk dovede překročit vlastní stín. A jestliže je schopen ne žít pro sebe – pro osobní přežití ve zdraví. Ale život má smysl v bytí pro druhého.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 22.10.2014

    (audio)
    délka: 07:43:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nelituji ani jednoho dne ve vězení

portrét dobo 01.jpg (historic)
PhDr. Ivan Kania
zdroj: Foto Lenka Zahradníková

Ivan Kania se narodil 5. března 1932 do křesťanské rodiny Jindřicha a Marty Kaniových. V Praze navštěvoval skautský oddíl, který byl později zrušen. Na základě politických prověrek pamětníka nepustili k maturitě. Nastoupil proto základní vojenskou službu, kde ho přidělili k oddílům Pomocných technických praporů (PTP) v Karviné. Krátce před skončením služby ho zatkli kvůli dřívější účasti na akcích katolické mládeže. Celkem šest let strávil v pracovních táborech v Jáchymově a v leopoldovské věznici.