Vladimír Kaláb

* 1950

  • „Mě tam zařadili na Kovošrot. V únoru si pamatuju, v únoru 1982, bylo minus patnáct a měli jsme noční směny. To bylo jak obrázky od Hieronyma Bosche 'Peklo' – pod reflektory. Muklové na hromadách takových těch odřezků, rozplétali úseky kabelů. A do toho chumelilo, takže minus patnáct, bylo to roztomilé. Potom, asi po čtyřech měsících, mě přiřadili na keramiku, kdy jsme dělali takzvané kohoutí stopy, nějakou dlažbu. Takhle se lepily... a tam jsem byl pak celou dobu.“

  • „Odsouzení dělají samosprávu, takže vy jako vězeň jste určený podle služby – jste nějaká služba, [třeba] na chodbě a máte otvírat a zavírat někomu televizi. Jestliže si muklové přejí koukat na detektivku, která tam byla, a vy máte zákaz, protože od osmé hodiny nesmí být televize puštěná, tak když ji vypnete, tak vám muklové dají po hubě. Když ji nevypnete, tak dostanete ‚díru‘. No tak já jsem ji vypnul, dostal jsem po hubě a bylo to OK.“ – „Co znamenalo 'po hubě'?“ – „No dostal jsem facku. Od takového... ještě mi plivnul do obličeje. A facku, jako že jsem podělaný z toho, že bych šel do díry. Ale já jsem nechtěl do díry – měl jsem žádanku o propuštění na půlku. Na půlku by bylo po devíti měsících. No, pustili mě po šestnácti a říkali tomu půlka.“

  • „No tak 2. července 1981 u mě zazvonili, takhle ukázali placku, že jsou Státní bezpečnost, a já jsem říkal: ‚Vy si děláte p*del, vy jste od Mirka, to je sranda.‘ Není, strčili nohu [do dveří], abych nemohl zavřít. Byli čtyři a jedna nezúčastněná osoba, no a udělali mi tam prohlídku – hledali nějaké 'závadné' tiskoviny. Nemuseli hledat, měl jsem v tom všechno vystavené. Oni přesto přesypávali v kuchyni cukr, jestli v tom cukru nemám něco schovaného. Nevím, koberec oddělávali, prošacovali mi skříň, obleky ve skříni, všechno. Bylo to důkladné, no… Vzali toho dost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha ED, 27.05.2025

    (audio)
    délka: 01:14:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha ED, 10.06.2025

    (audio)
    délka: 01:13:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zavřeli mě, ale nepovažoval jsem se za disidenta ani za hrdinu

Vladimír Kaláb, 1977
Vladimír Kaláb, 1977
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Kaláb se narodil 14. března 1950 v Jičíně. Matka Zdena pocházela z rodiny Hršálků. Dědeček Ferdinand Hršálek vlastnil autoservis a za odbojovou činnost byl nacisty deportován do Buchenwaldu, kde zemřel. Po znárodnění rodinného majetku v roce 1948 se rodina ocitla bez prostředků. Vladimír vyrůstal s matkou a babičkou a mladším bratrem. Otec v jeho životě chyběl, příjmení převzal po nevlastním otci Františku Kalábovi, s nímž se matka nedlouho po svatbě rozvedla. Navštěvoval hudební školu, hrál na housle, violu a bicí. Ještě před nástupem na jičínské gymnázium v roce 1965 založili s kamarády bigbítovou kapelu. Maturoval v době pražského jara v roce 1968. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa odešel do Trutnova za členem jejich kapely Vlastislavem Matouškem, aby pokračovali v hudební tvorbě. V roce 1969 nastoupil základní vojenskou službu ve Vimperku a stal se svědkem nasazení vojáků v Praze při potlačování demonstrací k výročí okupace. Po návratu z vojny dálkově studoval Vysokou ekonomickou školu, pracoval ve Východočeských uhelných dolech, hrál a skládal v kapele Rosa, stýkal se příležitostně s disentem a opisoval zakázanou literaturu. Jeho ironické texty a básně s protirežimním obsahem, které kolovaly jako samizdat, vzbudily pozornost Státní bezpečnosti (StB). Dne 2. července 1981 byl zatčen a obviněn z pobuřování a poškozování devizového hospodářství. Ve vazbě strávil půl roku a následně byl odsouzen k 18 měsícům vězení. Trest vykonával ve věznici Plzeň-Bory, kde se setkal s dalšími politickými vězni, například s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem. Po propuštění v roce 1982 se vrátil do Trutnova. Školu už nemohl dokončit, pracoval ve Východočeských uhelných dolech a byl opakovaně vyslýchán StB, která mu nabízela spolupráci, on ale odmítl. V 80. letech začal psát povídky, které mu otiskovala Mladá fronta. Po sametové revoluci se zapojil do Občanského fóra a působil jako šéfredaktor novin Krkonošská pravda. Poté šest let se svou ženou a kolegyní vydávali inzertní noviny. V 90. letech se přestěhoval do Prahy, kde působil v Hospodářských novinách, později v Lidových novinách, které opustil v roce 2013, když je koupil politik Andrej Babiš. Vrátil se na Trutnovsko, kde žil i v době natáčení (2025). Ze dvou manželství má několik dětí.