Ing. Jan Kadlec

* 1934

  • „A my jsme jeli, manželka a kluk, sami z toho Altenberga na širé silnici až na hranice. To nemůžete zapomenout. Teď jsme přijeli k Němcům nejdřív. Manželka začala brečet, když jsme to viděli. Naše budova, česká vlajka na půl žerdi. A manželka začala brečet. Ten se zeptal, proč brečí, a manželka řekla: ‚Vždyť je to hrozný, okupace.‘ Nepřesvědčíte ho. O svobodě tisku jsem mu říkal, všech těchto věcech, které se v té době propagovaly u nás. ‚Stejně nám jednou poděkujete.‘ Ti byli zažraní, ti východní Němci byli zažraní. Jeli jsme na naši celnici. Tam nic, akorát projížděly osobáky s funkcionáři nebo vojáky. Tak jsme se ptali našich celníků. Říkali: ‚Bylo to drastické. Přijeli, přetrhali všechna možná spojení, zavřeli nás do sklepa a tam jsme čtyřiadvacet hodin byli.‘ A my když jsme potom jeli domů, z Cínovce až do Dubí byl po pravé straně tank vedle tanku nebo tank za tankem až dolů. Nebyly žádné ukazatele, nebyly žádné nápisy silnic, nic. Takže takhle jsme přijeli domů.“

  • „Sezvali muže od šestnácti do pětačtyřiceti let do Chomutova na fotbalové hřiště a cvičiště, původně německé. To bylo v Chomutově, tak tam je sezvali pod pohrůžkou smrti, když nepřijdou. Na to existuje nařízení, to je písemně, to mám. A museli zvednout paži, aby tam bylo to znamení, to číslo coby SS. Ti byli zastřeleni okamžitě. A ostatním třeba vyřezali nožem hákový kříž na záda, to se stalo skutečně, nebo jim podpalovali genitálie, čili pytlíky. Němci dost trpěli. Ten vztek Čechů byl velikej, samozřejmě.“

  • „Tam se stalo to, že dědeček na ten dům postavil jedno patro. To bylo jeho dílo. A devátého nebo desátého května přišla takzvaná rabovací garda, že se musí do rána vystěhovat. To dědeček neunesl a v noci se oběsil. Čili zůstala babička. Babička měla ještě v Chomutově bráchu. To byl sociální demokrat. Ten mohl teda vycestovat ve čtyřicátém šestém roce bez problémů se vším majetkem. A s ním potom odcestovala i moje babička. Musela. I když otec lítal po všech možných institucích, aby mohla zůstat u nás. To byla strašně hodná žena. A musela teda jít. Ona zemřela v padesátém čtvrtém roce. To byly moje dvacetiny, to ještě mně poslala blahopřání, pak zemřela. Ale ani moje matka, čili její dcera, nemohla jít na pohřeb, protože byla v západním Německu. Čili nemohla ji pochovat, dá se říct.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Louny, 21.09.2023

    (audio)
    délka: 02:06:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Revoluční gardisté přikázali dědečkovi opustit dům. Do rána se oběsil

Jan Kadlec na maturitní fotografii (1953)
Jan Kadlec na maturitní fotografii (1953)
zdroj: archiv pamětníka

Jan Kadlec se narodil 2. dubna 1934 v Chomutově. Krátce před obsazením Sudet v roce 1938 se rodina přestěhovala do Prahy, kde strávila celou válečnou éru až do roku 1946, kdy se opět vrátila do Chomutova. Jeho dědeček se pod vlivem výhružek revolučních gardistů, kteří ho nutili opustit dům, oběsil. Babička musela v roce 1946 v rámci organizovaného odsunu opustit Československo. V letech 1946 až 1958 vystudoval nejprve chomutovské gymnázium a posléze Vysokou školu železniční v Praze. Během studií se oženil, s manželkou vychoval dva syny. Vpád vojsk Varšavské smlouvy prožil s rodinou na dovolené ve východním Německu, odkud se za dramatických okolností vrátil zpět do vlasti. Celý život pracoval jako inženýr železniční dopravy. Vydal tři knihy o železničních tratích na Chomutovsku, na toto téma pořádá i přednášky pro širokou veřejnost. V době natáčení v roce 2023 žil v Chomutově. Příběh zaznamenán díky dotaci města Chomutov.