Václav Kabourek

* 1937

  • "A já se zhroutil. Mě museli nosit, někdy i od výslechu. A to nebylo zapotřebí. Pamatuji, že poručík, který mě vyslýchal, mi vyhrožoval: 'My tady máme i takové metody, jako jsou tužky mezi prsty a lámání prstů...' Vyhrožoval. Prostě jen ty výhrůžky, ten průběh toho, těch výslechů, to bylo o nervy. Ty lidi se prostě zhroutili."

  • "Jednou jsem přišel do práce... byla tam taková hlavní ulička, kde se tahaly vozíky se součástkami a můj soustruh byl vedle této hlavní uličky. Přes uličku byla mašina nějaké paní, která dělala denní šichtu a nebyla v práci. Dostala rudou vlajku jako nejlepší pracovník týdne – kdo splňoval normu, udělal nejvíce součástek a podobně, dostal rudou vlajku na jeden týden. Ona ji měla na mašině. Nebyla ale v práci, tak jsem tu vlajku vzal, dal jsem si ji na můj soustruh, přitáhl jsem dvě sedačky od autobusu vedle své mašiny, lehl jsem si a spal. Rozkřiklo se po celé fabrice, že mám vlajku nejlepšího pracovníka a spím. Lidi se tam na mě chodili dívat, nikdo nechtěl věřit, že jsem to fakt udělal. V šest hodin ráno už tam byl kádrovák a dva páni v civilu. Bylo jasné, že ti dva páni byli od StB."

  • "Přišli tam dva celníci. Neviděli jsme je, ale slyšeli jsme hlasy. Říkali: 'Podívej se, tady nějaká polena chybí. My ten vagón odstavíme a nepustíme ho dál.' Za prvé museli vidět, že i když jsme ty polena vraceli zpátky, vápno, které na nich bylo nastříkané, bylo narušené. Museli vidět, že po tom někdo běhal. Mám takové tušení, že dobře věděli, že někdo je tam schovaný a oni nás prostě strašili. Říkali: 'Odstavíme ho a nepustíme ho dál.' Já jsme říkal: 'Tak, a je konec.' Naštěstí ho pustili dál. Byl jsem tehdy duševně tak vyčerpaný, že mi praskly nervy. Už jsme jeli z Domažlic na hranice do České Kubice, kde nás čekala kontrola vlaku pohraniční stráží. Říkal jsem Václavovi, že to neprojedeme. Chtěl jsem vypadnout z vagónu a zůstat v Československu. Zkolaboval jsem. Václav mě přesvědčil, že to dobře dopadne. Nebýt jeho, tak jsem z toho vagónu utekl. Už jsem prostě psychicky nemohl dál."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.11.2016

    (audio)
    délka: 02:02:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 20.11.2016

    (audio)
    délka: 01:59:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rok jsem studoval vlaky jako průvodčí a posunovač, pak jsme projeli hranice v hromadě dříví

Václav Kabourek 1959 USA, zákaldní voj. služba
Václav Kabourek 1959 USA, zákaldní voj. služba
zdroj: archiv pamětníka

Václav Kabourek se narodil 14. července 1937 ve Staňkově u Domažlic do rodiny Jana a Anežky Kabourkových. Jako osmiletý zažil osvobození Staňkova americkou armádou, což silně ovlivnilo jeho politické smýšlení, stejně jako většiny obyvatel západních Čech, kteří odmítali poválečnou komunistickou propagandu. V roce 1952 mu zemřel otec, a zůstal tak s matkou sám. Vyučil se horníkem, poté pracoval jako soustružník. Na počátku padesátých let napsal posměšnou básničku namířenou proti zakládání JZD a také pomáhal protikomunistickému odboji. V roce 1955 byl odsouzen k odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně za sdružování proti státu. Po návratu z vězení v roce 1956 začal s kamarádem Václavem Hájkem plánovat útěk za hranice. Nechal se zaměstnat jako posunovač nákladních vlaků na železnici v Plzni, aby se seznámil s možnostmi útěku vlakem. V září roku 1957 přejeli s kamarádem hranice do Německa ukrytí ve vagónu s nákladem dřeva. Václav Kabourek se poté dostal do USA. Uchytil se v Hollywoodu, kde si vyzkoušel vícero filmových profesí, nejvíce se ale pro film angažoval jako pilot. V roce 2012 se vrátil do ČR.