Václav Kabourek

"Přišli tam dva celníci. Neviděli jsme je, ale slyšeli jsme hlasy. Říkali: 'Podívej se, tady nějaká polena chybí. My ten vagón odstavíme a nepustíme ho dál.' Za prvé museli vidět, že i když jsme ty polena vraceli zpátky, vápno, které na nich bylo nastříkané, bylo narušené. Museli vidět, že po tom někdo běhal. Mám takové tušení, že dobře věděli, že někdo je tam schovaný a oni nás prostě strašili. Říkali: 'Odstavíme ho a nepustíme ho dál.' Já jsme říkal: 'Tak, a je konec.' Naštěstí ho pustili dál. Byl jsem tehdy duševně tak vyčerpaný, že mi praskly nervy. Už jsme jeli z Domažlic na hranice do České Kubice, kde nás čekala kontrola vlaku pohraniční stráží. Říkal jsem Václavovi, že to neprojedeme. Chtěl jsem vypadnout z vagónu a zůstat v Československu. Zkolaboval jsem. Václav mě přesvědčil, že to dobře dopadne. Nebýt jeho, tak jsem z toho vagónu utekl. Už jsem prostě psychicky nemohl dál."

"A já se zhroutil. Mě museli nosit, někdy i od výslechu. A to nebylo zapotřebí. Pamatuji, že poručík, který mě vyslýchal, mi vyhrožoval: 'My tady máme i takové metody, jako jsou tužky mezi prsty a lámání prstů...' Vyhrožoval. Prostě jen ty výhrůžky, ten průběh toho, těch výslechů, to bylo o nervy. Ty lidi se prostě zhroutili."