PhDr. Eva Jůzová

* 1943  

  • „Já jsem tam přijela, když tam byli utečenci z Prahy a spol. A teď se to tam sjíždělo, a všechno to prchalo, a byli to komunisté a Židé, kteří měli strach, že už je to tu zase, a tak dále. Já jsem se tam znova po letech setkala s Violou Fischerovou, což byla básnířka, která si vzala Pavla Buksu, a oni jeli do Basileje a jel s nimi ještě Jiří Pištora. Měli ještě jedno volné místo ve voze. Přemlouvali mě, abych jela s nimi. Bylo jim jasné, co se pak také stalo, a to sice, že jsem pak v 70. roce z fakulty musela odejít. No, a já si to měla rozmyslet, oni mi pak ještě volali z Basileje, já jim na tu basilejskou adresu posílala Pavlův kufr, kde měl svoje knížky, které ještě v Čechách vyšly, Bubáky pro všední den a podobně. No, a já jsem se nakonec rozhodla, že ne. Oni už měli byt, Pavel měl místo v divadle a já měla už staré rodiče a máma by to asi těžko zvládala.“

  • „Já jsem měla od šesté třídy takovou velkou komunistku, ale ze živnostenského rodu. Já si myslím, že ona byla určitým způsobem spravedlivá. Ona mi řekla, že mi pomohla, protože jsem říkala pravdu. Já jsem o dějepisu říkala například, že Prahu osvobodili vlasovci, a to byl hodně velký průšvih. Pak jsme přijeli z prázdnin, měli jsme hodinu dějepisu a ona se ptala, kde jsme byli na prázdninách. Děti říkaly, že v pionýrském táboře, já se taky samozřejmě hlásila a řekla jsem, že jsem byla v Seku. Ona byla taková trochu teatrální a říkala: ‚V Seči? V tom mezinárodním pionýrském táboře? Děti, podívejte se, co tady máme za hvězdu.‘ A já jsem vstala a řekla, že ne, že to je Sdružení evangelických kurzů. Děti se smály a ona se na mě podívala a zeptala se, jestli jsme se tam modlili. Já na to drze: ‚No a...?‘ Rodiče museli do školy. A tak to pokračovalo. Z osmé třídy jsem měla jít rovnou do výroby. A tahle učitelka šla za tajemníkem, který měl na starosti školství, a řekla mu, že jsem nejlepší žačka ve škole, navíc jsem všude přednášela, zpívala ve sboru, hrála na klavír, ve všech fabrikách a všude, kam jsme chodili. A když se rozneslo, že Řehová se nemá nikam dostat, tak ti dělníci mrmlali: ‚Prosím vás, co proti ní máte, vždyť když jsou všelijaký besídky, ona nám tady hraje, zpívá, recituje Nerudu…‘ No, a tak jsem se dostala na gympl.“

  • „Tatínkové se znali moc dobře a vždycky si svěřovali ty postupy, které je potkaly. Krylovi bydleli šikmo... my jsme bydleli za opuštěnou parcelou, kde jsme pak měli zahrádku, tak přes křižovatku byl dům, a tam jednu dobu bydleli Krylovi. Pak je přestěhovali do ulice Kapitána Jaroše, kde měli tu tiskárnu. A tu jim před očima celé rodiny rozmlátili. Celou tiskárnu, stroje. To byla vzácná tiskárna, ta písmena sazečská. To bylo něco tak krutého a blbého… to tam dělaly prý Lidové milice. Musím se na to ještě podívat, ale myslím, že to byla Lidová milice a že to tam rozmlátili – krumpáčem, ty stroje. Karel Kryl byl u toho a komunistům to nemohl zapomenout. On byl o rok mladší než já.“

  • „Tatínek uklidil obchod a okamžitě začali chodit spravovat si hodiny. Měli jich takhle, po loket. Ale všichni byli nadšení. Měla jsem svoji ruskou chůvu, mladýho vojáčka, který mě vozil na procházky, aby matka mohla pomáhat otci, protože všichni chodili s hodinkami a chtěli je spravit, spěchali, aby je měli, takže naši dělali, co mohli. A každý ten vojáček seděl u tatínka u stolu a čekal, až je spraví, pak si je nasadil a přišel další a další a další... a naši už z toho byli úplně šílení. Byli unavení. Tak táta vymyslel, že opravené hodinky vystaví ve výloze se jménem, aby věděli, že už si je můžou vyzvednout. Že to bude jednodušší a bude mít víc času a klidu. Tak to tak udělali, jenže do rána byla rozbitá výloha a hodinky ukradené. Jenže oni přišli, ‚davaj časy‘, ale s automatem. Měli jsme ale kliku, že k nám na koni přijížděl z Veltrus ruský důstojník, který byl mladý a inteligentní, a když to tam viděl, tak všichni museli do pozoru, vše se muselo napsat, výloha se spravila a pak se to dělalo tímto způsobem, ale už to bylo hlídané. Ale tatínek tedy říkal, že to bylo natvrdo. Že to bylo velké štěstí.“

  • „Já si pamatuju, a to nebylo jednou… Přijela jsem do Hostěradic, otevřela mi farní hospodyně a já jsem jí řekla, že bych potřebovala do kostela. Ona mě pozvala dál, ale byla taková celá špatná. Udělala mi kafe a sedly jsme si na chvilku a ona mi začala vyprávět, že pana faráře zatkli, že je tady sama, že mu udělali schránku, o které nic nevěděl, ale narafičili to na něj, jako že to věděl, a dali ji do kostela do lavice. Pak přišli estébáci a našli to. Odvezli ho a ona vůbec neví, co s ním je. Takže jsme seděly na faře… A tohle se mi stalo v různých obměnách, že jsme si vlastně důvěřovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.05.2019

    (audio)
    délka: 03:02:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na pohřeb kapitalismu před našimi okny jsem nikdy nezapomněla

Eva Jůzová
Eva Jůzová
zdroj: pamětnice

Eva Jůzová, rozená Řehová, se narodila 8. listopadu 1943 v Praze, s rodiči a sourozenci Karlem a Marií Řehovými žila v Kralupech nad Vltavou. Otec byl hodinář, maminka mu pomáhala v obchodě, oba byli evangelického vyznání. Rodina přežila masivní bombardování v Kralupech, při němž bylo zasaženo i jejich bydliště. Po válce se přestěhovali do Kroměříže, kde otec převzal hodinářství svého mistra Antonína Mináře. V roce 1952 komunisté připravili Karla Řehu o živnost, po zbytek života pracoval jako jemný mechanik ve fabrice v Chropyni. Eva byla umělecky nadaná, ale jakožto dcera bývalého živnostníka a evangelička se neměla dostat na střední ani na vysokou školu. Díky výbornému prospěchu a přímluvám se nakonec dostala na gymnázium a v roce 1961 i na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně na dějiny umění. Studia absolvovala v roce 1966. Nastoupila do památkového ústavu v Plzni, po roce dostala místo na fakultě na katedře dějin umění, kde se připravovala na rigorózní zkoušky u Jana Patočky. Ještě za studií psala pro časopis Host do domu a Věda a život, kde setrvala až do jeho zániku na počátku 70. let. Na podzim 1968 odjela na studijní cestu do Vídně, kde ji přátelé přemlouvali k emigraci. Kvůli stárnoucím rodičům se však vrátila do vlasti. V roce 1970 musela z politických důvodů z brněnské katedry odejít. Nastoupila do památkového ústavu v Praze jako historička umění a v roce 1975 přešla do nakladatelství Artia jako redaktorka uměnovědných knih. Spolupracovala s Chartou 77, přepisovala a šířila její texty, navštěvovala bytové přednášky u Havlů i jinde. V roce 1979 se provdala za Michala Jůzu, v roce 1986 manželé Jůzovi získali živnostenské oprávnění a začali vyrábět a prodávat kameninové nádobí. Po revoluci 1989 vydávali i knihy ve svém nakladatelství pojmenovaném Hrnčířství a nakladatelství. Živnost ukončili v roce 2018. Vychovali dvě adoptované děti.