Mgr. Hana Jüptnerová

* 1952  †︎ 2019

  • „Moje první volby byly už někdy začátkem 70. let, to jsem bydlela u rodiny tý mý první lásky. Zpětně to je velká legrace, ale tenkrát to pro mě žádná legrace nebyla. Já jsem si nachystala pijáky a v tý volební místnosti jsem prostě šla napříč tou volební místností až k tý plentě, která byla naprosto vzdálená od urny a od komise, a nikdo tam nechodil, samozřejmě, za tu plentu, že jo. Tak já jsem sebrala odvahu, šla jsem za tu plentu, tam jsem strčila do obálky ty pijáky, pak se to tam hodilo. Samozřejmě se mi klepala kolena. A pak sedíme… protože ten otec mýho kluka byl ve volební komisi, nebo sčítací, nebo co já vim, někde byl u těch voleb. Obědvali jsme a on říká: No, představte si, co se nám dneska stalo. Někdo nám tam strčil pijáky. Já nevím. Já se divím, že jsem nebyla tak červená, že se mě tenkrát nezeptal, proč tak rudnu. Tak to byly moje první volby. K dalším už jsem nechodila.“

  • „Jednou bylo takový hezký počasí, jak byly volby, tak jsem vzala kočár a jela jsem s klukama na koupaliště nebo někam. A najednou proti mně jede trabant. Zabočil a já jsem říkala ještě: Tady je jednosměrka, tady nemá co zabočovat. A vyskočil z toho taky jeden známej, byl ve straně a byl u těch voleb, a začal tak jako: Jak to, že jsem nevolila a jestli mám nějakej důvod, jestli mně tahle společnost nějak ublížila. No, tak já jsem tak jako chabě mektala, že to je moje právo, a on si točil takovým řetízkem a říkal, že no jo. Něco v tom smyslu, že budou vědět, jak si poradit s takovejma. Nebo něco takovýho. Příjemný to nebylo. Při dalších volbách ještě přišli za mnou zvonit s urnou a pak už, myslím, nikdo ani nechodil. Tak to byla občas taková avantýra a občas nějaký výslech. To jsem byla v šestinedělí, myslím, s tím prvním dítětem, to jsme byli ještě v tom starým bytě. Najednou někdo zvonil a stáli tam takoví dva pánové a říkali: My jsme z Brna. Oni byli takoví sympatický a já si myslela – aha, to jsou známí známejch, že? Tak pojďte dál, když jste z toho Brna. Tak voni si sedli v kuchyni ke stolu, vytáhli psací stroj a nějaký legitimace. Estébáci. A tak mě tam mordovali a zpracovávali různě. Samozřejmě chtěli něco vědět na Luboše a teď mě jímá hrůza, jak jsem byla pitomá, jak jsem se nevyznala v žádnym zákoníku. Oni lezli po půdě, hrabali mně v krabicích. Bez nějakýho svolení k domovní prohlídce. Člověku úplně vstávaj vlasy hrůzou na hlavě, co si nechal líbit. Teď mně tam seděli v tý kuchyni, já odcházela kojit vedle do pokoje. A pak později se mi vždycky zdálo, když bylo takový ticho pozdě večír, že mi tam něco tiká. Že voni tady určitě nechali nějakou štěnici. Tak člověk byl už z toho jako vyblázněnej.“

  • „Potom za těch pár měsíců mi sebrali pas a takovym nechutnym způsobem. Velmi ponižujícím. To přijeli za mnou. To jsem dělala v tý cukrárně. Jak jsem myla nádobí, tak jsem měla takový ty špinavý hadry na sobě od těch krémů. A tak mě naložili do auta v tom mundúru, dovezli mě domů a musela jsem jim vydat pas. Dali mi takový rozhodnutí, že proti tomu není odvolání. A to jsem nesla asi ze všeho nejhůř. To jsem teda fakt… To, že teď nemůžu vyjet, že nemůžu přes ty hranice přejet, a eště takovym způsobem ponižujícím se to stalo. A teď jsem si samozřejmě stěžovala Pražákům, v souvislosti s Pavlem Wonkou přijela celá skupina z Prahy a seděli tady u nás a kouřili. Nikdy jsme neměli tak zakouřený byt jako tenkrát. A já jsem si taky postěžovala, že nemám ten pas. A oni se jen chechtali a říkali: Prosím tě, myslíš, že někdo z nás má pas? A tak jsem si uvědomila, jak to společenství může být posilující. A ten pas měl ještě takovou dohru. Po revoluci jsem samozřejmě čekala, co teď bude s tím pasem. Pak už se přehoupla zima a už bylo jaro a já pořád neměla žádnej pas. A přišel takovej jako koresponďák a bylo tam něco napsaný, že se mám někam dostavit. Ani tam nebylo za jakym účelem. A tak jsem říkala: Aha, tak mi asi chtějí vrátit ten pas. Nebo jestli to tam psali, nebo ne? A ve mně se tak všechno jako vzpříčilo a říkám si: Já si tam mám jet pro pas? A tak jsem sedla a napsala jsem jim: Laskavě ať stejným způsobem jako mně ten pas vzali, ať stejným způsobem mi ho zase vrátěj. A nic, že jo. A už se blížilo léto a já si říkám: Kurňa šopa, já zas nemám ten pas. My zas nebudeme moct nikam jet. A já v Německu docela hodně známejch a přátel a každý prázdniny jsem tam jezdívala. No, ale nakonec opravdu přijeli s tím pasem. Až ke dveřím bytu. Tady mi ho odevzdali.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Vrchlabí, 02.02.2018

    (audio)
    délka: 01:18:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Štěstí je dělat to, co je těžké

Hana portrét, Vrchlabí 1989
Hana portrét, Vrchlabí 1989
zdroj: archiv pamětnice

Hana Jüptnerová, za svobodna Špičková, se narodila 31. ledna 1952 v Trutnově. V 18 letech tragicky přišla o celou rodinu. Vystudovala obor čeština–němčina na brněnské filozofické fakultě. Hluboké osobní kontakty ji po léta vázaly s přáteli z bývalé NDR. Od 70. let se vůči režimu projevovala statečně, nechodila k volbám a přes složitou osobní situaci podepsala v roce 1979 Chartu. Jako matka samoživitelka směla dál učit na gymnáziu. Angažovala se například při pohřbu Pavla Wonky, v květnu 1988 pronesla nad rakví řeč. Potom musela z gymnázia odejít. Až do sametové revoluce pracovala manuálně. Kromě svých dvou vlastních synů vychovala tři romské děti v pěstounské péči. V roce 2017 jí nezisková organizace Člověk v tísni udělila Cenu Příběhů bezpráví. Hana Jüptnerová zemřela 7. října roku 2019.