Jaromíra Junková

* 1933

  • „Maminka, ta byla u toho Taubera od začátku. Říkala, že tam přišla jako učnice. Zametala, uklízela a tak. Protože on byl mladý, tak to rozšiřoval a ona to prodělala všechno s ním. A potom, on byl Žid, a když se přiblížila ta okupace, tak byl tehdy obchodně v Londýně, když přišla ta okupace, takže on nebyl odsunutý. Přežil válku v Londýně, ale celá jeho rodina vymřela. Měl tady manželku, dvě děti a tchýni s tchánem. A vedle byl doktor Fuchs, nevím, jestli to byla rodina. Tam měli právě tu holčičku, tu Mili, jak jsme jí říkali. Jsme si s nimi hráli, že bude s námi chodit do školy, do té první třídy. Jenomže než přišla první třída, tak přišli Němci. Oni jich izolovali, museli nosit tu hvězdu na klopě, nesměli se s nikým bavit, tak tu Mili už jsme neviděli. Odjeli, teda byli deportovaní. Nevím, kolik jich z Bystřice bylo, ale já myslím, že kolem dvaceti, možná i víc těch rodin. Já nevím, kolik jich bylo, ale vrátili se tři.“

  • „Zpívali moji rodiče. Ten sbor byl založený v roku třicet šest. A oni tam zpívali, já nevím, asi od čtyřicátýho roku. Takže to jsem byla účastná, když se nacvičovaly třeba ty kostelní zpěvy. Jaroslav Křička, spisovatel, zhudebnil Valašskou jitřní. To nevím, jestli jste slyšela. Slova napsal Táborský. A tož to se zpívalo. To ve válce byl takový zpěv, takový vlastenecký. Bylo tam třeba takový pasáže: ‚Věříme pevně bez mezí, že pravda Páně zvítězí!‘ A takový. To se zpívalo a tím jsme žili.“

  • „Vaší památce. Celý svět zrudl požárem války, oblohu zohavil hákový kříž. Pohádka míru odešla v dálky, za štěstím zapadla zoufalství mříž. Ponura, hrůza, stálý děs a strach se denně šklebil v cárech zatemnění. Zaťatou pěstí denně hrozil vrah, jenž srazil národ v těžké ponížení. Bože velký, Bože všech, Bože, což není vykoupení? Krutě týráni v nelidských mukách, však pevné víry kryli jste rány. Svatozář světců, vítězství v rukách, k smrti jste silní šli z žalářů brány. S čím jste se v té chvíli rozloučili, koho jste v myšlenkách celovali? Vlasti jste to srdce poručili, kterou jste až na smrt milovali. Bože velký, Bože všech, Bože, což není ukončení? A přišlo jaro. Zázrak zmrtvýchvstání. Nad českou zemí vzešlo nové ráno, jež v duhu míru za svítání sklenulo nad vaším: Dokonáno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rožnov pod Radhoštěm, 03.03.2022

    (audio)
    délka: 01:57:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Rožnov p. R., 18.06.2022

    (audio)
    délka: 36:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Revoluce nemám ráda, protože lidé se tehdy hrozně mění...

Jaromíra Junková v době učitelování
Jaromíra Junková v době učitelování
zdroj: archiv pamětnice

Jaromíra Junková, rozená Julinová, přišla na svět 27. února 1933 v Rychlově, ale většinu života prožila v Bystřici pod Hostýnem. Pocházela z dělnické rodiny a vyrůstala jako jedináček. Po druhé světové válce nastoupila na holešovské gymnázium a navštěvovala skautský oddíl. V letech 1951–1954 vystudovala tříleté učitelství na Univerzitě Palackého v Olomouci (aprobaci čeština–ruština) a dlouhá léta učila především v Bystřici pod Hostýnem na nově postavené ZŠ Bratrství Čechů a Slováků. Společně s rodiči zpívala v souboru Tregler a sama i v dalších hudebních tělesech. Po invazi v srpnu 1968 byla vyškrtnuta z KSČ. V letech 2011–2019 zastávala pozici kronikářky města. Roku 2022 žila v domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.