Vendulka Jozífová

„Na konci války, když odjížděli Němci z Pardubic po Třídě míru, tak tatínek Jitky Arnošt Smrž s dalšími důstojníky a poddůstojníky, tak pochodovali směrem od Zelené brány směrem k Veselce a německé auto do nich schválně narazilo, takže dva byli zraněni, Eliáš byl na místě mrtev a Arnošt Smrž zahynul po 14 dnech. Takže ta Jitka, ta kamarádka se vlastně nikdy s otcem nesetkala.“

„Myslím si, že fyzická vyspělost vychází už tady od těch malých dětí, protože když jsem začala cvičit rodiče a děti, tak vždycky paní docentka Jana Berdychová tvrdila, že inteligence dítěte se vytváří do pěti let. A když se dítě naučí potřebu sportovat, tak to má na celý život. Dneska když jdete po ulici a vidíte to, mně připadá, že jsou nešťastný, děvčata příliš nabyla v kilogramech, nechodí cvičit, nevím, jak to povede dál náš národ. Já chodím cvičit předškoláky do Sokola a vidím na nich, jak jsou strašně šťastní, že můžou konečně zase cvičit. A povětšinou jsou to děti nějakých sportovců, nebo rodičů, kteří vědí, že je strašně důležité, aby ten základ už v tomhle věku od tří do šesti lety děti dostaly.“

„Můj tatínek byl inženýr architekt přes železnice, jestli si to dovedete představit – stavba mostů, překládka tratí a někdy to bylo i kritické, protože dělal jednou překládku trati z Ústí nad Orlicí do Chocně, kde jsou velké problémy, a tenkrát to ujelo a dostal teda i kriminál. A jedině díky tomu, že jeden právník byl rozumný a stále to odsouval, tak se to odsunulo, protože jinak by to bylo jako sabotáž. Jinak dělal překládky tratí třeba v severních Čechách, kde se dolovalo hnědé uhlí potom povrchovým způsobem a vždycky maminka říkala, že největší zážitky byly, že tatínek jel na mosty, které se mu líbily – třeba od architekta Bechyně a máme i doma dokumenty o tom, jak se třeba stavěl tady Prokopův most. A když dneska víte, že mosty padají, tak je zajímavé, že Bechyňovy mosty nepadají, že jsou postaveny kvalitně. A kvalitní práce by se měla dělat a tu tatínek dělal.“

„Tak školství je vždycky o lidech, o učitelích a o dětech. A o učitelích, kteří se za prvé nebojí a třeba mluví pravdu, a o rodičích, kteří vychovávají svoje děti. My jsme byli vychováváni v rodině, kde nám nic nezatajovali a kde nás seznamovali o věcích, který třeba vůbec jiné děti neměly a my jsem to dělali podobným způsobem a myslím si, že jsme stavěly děti, dvě dcery do takové role, že věděly, co i ta politická situace obnáší. Musely soudit samy, jestli můžou něco říct nebo ne. Já vím, že když měly moje děti potom jít na střední školu tak mi jedna sousedka povídala: ‚Musíš dělat v uličním výboru jinak se ti tam dcera nedostane.‘ A já jsem říkala: Nezlob se Maruško, ale já k uličnímu výboru dělat nebudu, protože já si myslím, že dělám poměrně dost.“

„Uděláme svatbu dřív. Tak šla na Národní výbor na Pernštýnské náměstí, s panem Jakubovičem, který mohl oddávat, domluvila termín na 15 hodin ve čtvrtek a oddali nás. Mýho manžela, mě, měli jsme tam dva svědky, sestřenici a maminku a s tetou. To bylo všechno. Oddali nás. Bylo to slzavé údolí. Pak jsme vylezli ven, před radnicí byl stolek, že protestujeme proti vpádu přátelských vojsk. Tak jsme to tam podepsali. A šli jsme domů. A maminka říká: ‚Vy máte asi hlad, že jo?‘ Tak vyndala buráky a to bylo jediné naše pohoštění. Tak jsme měli buráky rádi. No a čtyřiadvacátého byla oficiální svatba, ale to byla jenom hostina. No a na té hostině to teda bylo jako slzavé údolí, protože jediný zdroj byl ten rozhlas po drátě a rozhlas po drátě vlastně jediný potom vysílal, protože všechno ostatní media byla zakázaná.“