Tobiáš Jirous

* 1972

  • „Ale nemám pocit nějakého kontinuálního času [klidu], nějaké úlevy, ten tlak, ten tlak byl pořád, ze dne na den. Když jsem byl jako malý v Ječné, tak to nebylo úplně ideální, ale zase tam bylo hodně lidí, takže tam byl pořád šrumec. Pak když jsme byli kousek vedle v Navrátilově, tak jsem byl zase smutný, že jsem tam občas sám. Říkal jsem: ,Já nechci být vůbec doma sám.‘ A baráky, to byl trochu chaos, to byla trošku cirkusová jízda, abych to tak popsal. Všelijaká individua, která když viděla malé dítě, které nemá nad sebou někde otce, tak měla různé představy, jak mě vychovávat. Takže to také nebylo jednoduché přijímat autority cizích lidí. Říkali: ,Budeš dělat tohle, budeš dělat támhle to.‘ Proč? Kostelní Vydří klidnější, klidnější než baráky, ale prostě práce a spousta zajišťování. Třeba jsme neměli prakticky pořád žádné peníze, takže abychom měli čím topit, tak jsem chodil s batohem do lesa na šišky. Přinesl jsem celý batoh šišek a topili jsme přes zimu šiškami. Přes léto, prakticky jak to jen šlo, tak se šlo do lesa, abychom měli houby, protože z hub se dalo docela dobře najíst. Když za barákem měli jezeďáci zasázené brambory, samozřejmě jsem kradl brambory. Protože to bylo potřeba… kukuřici. Nebylo to jednoduché přežít jenom takhle na té základní úrovni.“

  • „A když vám ráno zazvonili na ty dveře, takoví prostě hrrr chlapi tam vlítli, v podstatě jako přepadovka, najednou měl člověk to zlo rovnou doma, mohl se na ně kouknout. A tak… šel z toho strach. Najednou tam, kde se má člověk cítit bezpečně, ve svém pokoji, tak je tam estébák a prohrabuje se vším možným, házejí to na podlahu. Jenom tahle domovní prohlídka byla potom týden uklízení, dávání věcí zpátky. Měl z toho člověk pocit hnusu, vyloženě jako že po něm steklo něco slizkého. Ten způsob, jak se s vámi bavili, jak když něco našli, tak se zasmáli: ,Paní Jirousová, jste si myslela, že pod tou deskou stolu to nenajdeme?‘ My jsme měli takový pěkný stůl s kamennou deskou, pod kterou se dal vsunout nějaký ten tenký Infoch. Máma řekla: ,Klapala deska, tak jsem to něčím podložila, už nevím, co to je.‘ Byla docela v těchto ohledech podle mě s nervy na uzdě, naštěstí.“

  • „Já jsem chtěl hlavně říct, pro lidi, kteří tuhle tu dobu znají třeba jen z filmů, které byly v té době natočené, z doby normalizace, že samozřejmě některé filmy byly bezvadné, i když byly normalizační, některé komedie byly fajn, ale člověk zpětně z těch filmů má pocit, že byla sice taková trochu nesvoboda, ale že to byla vlastně docela pohoda. Jestli se na tohle bude někdo dívat, kdo má rád seriály Arabela nebo tak… Já jsem je měl rád taky, také jsem se na to koukal… nebo jiné české komedie, že to je hodně přibarvený svět. Že byli lidé, kteří ani tak moc ubližovat nechtěli, nebo ubližovat… rozvracet režim, vůbec ani není řeč o ubližování. V podstatě jenom za to, že podepsali dokument, který se jmenoval Charta 77, což si každý dneska může najít a přečíst, a zjistí, že by to podepsal každý, že tam nebylo nic radikálního. Takže jenom takový drobný vzdor vás dostal na šikmou plochu. Začali se k vám chovat jako… já nevím, jak k nějakým kriminálníkům, možná i hůř.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.04.2022

    (audio)
    délka: 02:01:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zažil jsem hodně strachu, ale viděl jsem svět bez příkras

Tobiáš Jirous, polovina 90. let
Tobiáš Jirous, polovina 90. let
zdroj: archiv pamětníka

Tobiáš Jirous se narodil 3. května 1972 kunsthistoričce Věře Jirousové a filozofovi Jiřímu Němcovi. Matka byla ale v té době provdaná za Ivana Martina Jirouse, který si přál být uveden jako otec dítěte. Všichni byli součástí pražského disentu a všichni také později podepsali Chartu 77. Tyto okolnosti předurčily Tobiášovo dětství a mládí, které prožíval v neustálém strachu. Život v rodině byl komplikovaný a navíc bez základního materiálního zajištění. Ve škole necítil přijetí od učitelů ani od spolužáků, kteří ho často šikanovali. Do dvanácti let bydlel většinou v Praze, nějaký čas i v tzv. undergroundových barácích. Rád vzpomíná na prázdniny u Havlových na Hrádečku. Když však Státní bezpečnost tlačila v rámci akce Asanace na matčinu emigraci, odešli na venkov, do Kostelního Vydří v jižních Čechách. Ani tam ale neměla rodina, do které se narodila ještě mladší sestra Sára, klid. Tobiáš Jirous vzpomíná na drsné domovní prohlídky a stálou obavu, že matku zavřou a on bude muset jít do dětského domova. Za této situace nemohl pomýšlet ani na střední školu, a tak nastoupil na zahradnické učiliště. Když přišla sametová revoluce, byl v posledním ročníku a svoji pracovní kariéru začal v Praze jako zahradník, dělník a noční hlídač. Ještě dlouho po revoluci také pomáhal matce s financováním domácnosti i s péčí o sestru. Později si uvědomil, že měl problém naučit se žít v systému a přijmout, že i on má možnosti, o kterých ho ani nenapadlo uvažovat. V roce 1998 začal studovat na AVU, ale o dva roky později studium sám ukončil; nelíbilo se mu, jaké poměry na škole panují. Postupně se začal prosazovat v umělecké oblasti, výčet jeho povolání je dlouhý: spisovatel, publicista, dokumentarista, bubeník skupiny DG 307, frontman skupin Juniors, Ultrasweet, Hifi Heroes, The Models, později vystupoval jako samostatný DJ, dnes vlastní nahrávací studio. V době natáčení v roce 2022 žil s manželkou v Praze.