Květoslava Jeriová Pecková

* 1956  

  • „Já osobně jsem těžko snášela takové, řekla bych, někdy propagandistické momenty. Třeba jeli jsme na olympiádu, tak oni nám říkali: ‚Musíte se chovat... Nesmíte se stýkat se západními soupeři.‘ Nebo spíš si myslím, že nás tajně sledovali, jestli nenavazujeme nějaké kontakty. Bylo to takové ale, řekla bych, hodně to záleželo asi to na tom… Já jsem si to totiž nikdy moc neuvědomovala, ale oni nás samozřejmě určitě hlídali a sledovali. Z tohoto pohledu si myslím, že asi mezi trenéry byli nějací informátoři, kteří dávali zprávy o tom, jak se chováme, co děláme, co neděláme. Ale my jsme se starali především o sportovní výsledek a tohle jsme vnímali jenom velmi okrajově nebo spíš až zpětně jsme zjistili, kdo z těch trenérů o nás podával zprávy.“

  • „V roce 1969, což je dneska už 50 let, se stalo to, že tatínek odešel na pole, dostal infarkt a už se z pole nevrátil. Pro nás to byl opravdu velmi těžký moment. Pro maminku doslova šok, protože ona si najednou vůbec nevěděla rady, co bude dělat, jak to bude dělat. My samozřejmě taky ne, protože v chlívě bylo plno dobytka, ve stáji stál kůň, ale nebyl ten hospodář. Pak najednou nastalo období, kdy maminka tohle všechno nějakým způsobem musela vyřešit. Konečně tedy vstoupila do JZD, protože jí nic jiného nezbylo. Pole nám vzali, krávy si odvedli a zaplatili nám za ně asi tolik peněz jako zhruba v 50. letech, takže za čtyři krávy jsme dostali asi tři tisíce, což tehdy sice byly trošku nějaké peníze, ale vzhledem k tomu, co za ně bylo dáno, tak to byla almužna.“

  • „My jsme v té vesnici byli tak trochu za černé ovce, protože jsme byli jediní, kdo do toho družstva nevstoupil. Nevím, jestli tohle byl důvod, ale určitě tam něco hrálo roli, takže třeba my – jako dívky – jsme byly často terčem nějaké šikany ze strany chlapců, že nám třeba ubližovali, nebo nás nějakým způsobem i fyzicky napadali. To byly dost nepříjemné zážitky. To jsou věci, o kterých jsem nikdy moc nemluvila. Teprve v dospělosti jsme si uvědomily, že jsme si třeba mohly postěžovat učitelce nebo někomu. Jenže, i kdybych si jí postěžovala, tak vím, že by to dopadlo tak, že až půjdu ze školy, tak že mě kluk, na kterého si stěžuju, stejně někde strčí do bláta, nebo mi dá pár facek nebo mi ukradne čepici nebo sáňky a strčí mi to do potoka, protože to byla běžná praxe. Takže to jsou zážitky, na které sice nerada vzpomínám, ale prostě patřily k tomu dětství a tomu koloritu vesnice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 27.06.2019

    (audio)
    délka: 01:21:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z pole na olympiádu

Poslední závod kariéry na Benecku
Poslední závod kariéry na Benecku
zdroj: Archiv pamětníka

Květa Jeriová, provdaná Pecková, se narodila 10. října 1956 v Jilemnici do rodiny soukromých zemědělců hospodařících v Zálesní Lhotě. Od mala pomáhala rodičům, a proto z nedostatku času odmítala nabídky pro vstup do lyžařského oddílu. Až po smrti otce a vstupu rodiny do JZD se ve svých 14 letech stala členkou Sokolu Studenec a účastnila se dorosteneckých mistrovství republiky a dostala se do juniorské reprezentace. Mezi lety 1974–1984 patřila do reprezentačního týmu Československa v klasickém lyžování. Na olympijských hrách v letech 1980 a 1984 získala dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili, bronzovou medaili má také z mistrovství světa. Vystudovala Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a dvacet let let stála za katedrou. Svého budoucího manžela, veslaře Zdeňka Pecku, poznala díky rozhovoru pro časopis Stadion. Vychovali spolu dvě dcery. Je členkou Českého olympijského výboru.