Václav Jeřábek

* 1923

  • „V noci z ničeho nic, jestli to bylo nějak prozrazeno, nebo nahlášeno, to už se nikdo nedozví, ale oni (Němci) začali z těch Baťovan na tu naši stranu (pálit) jednu minu za druhou, nevěděli jsme už, kam máme utýct. Ten můj kamarád, se kterým jsem nejvíc byl pohromadě, na druhý den jsem ho hledal, a já ho nenašel. Protože tam hodně kluků umřelo, a já jsem ho nenašel, až pak jsem se vrátil a říkal jsem si: ,Kde já ho najdu.‘ A tam jsem se dozvěděl, že byl raněnej a že ho odvezli do nemocnice, tak to já si ho najdu.“

  • „My jsme se uchýlili do hor a v těch horách, protože tam všude byly partyzánský skupiny, tak jsme říkali, že se musíme dostat někam k partyzánské skupině, abychom byli s nima ve spojení, protože kam máme jít. Ale ty partyzánský skupiny, vzhledem k tomu, že ty Němci a Slováci všechno zabrali, tak měli těžký problémy. Jednak lidi potřebujou jíst, oni se nemohli dostat ani do vesnic, aby si něco nakoupili, protože to všechno už Němci obsadili s gardistama a oni se nemohli nikam dostat. A my jsme byli v horách a tenkrát už ty zásoby nám došly, nevěděli jsme, co máme dělat. Přišli jsme tam k partyzánský jednotce a oni říkali: ,My nemáme nic.‘ My jsme byli v lese, měli jsme tam nějaký jídlo, dokud jsme měli jídlo, tak to bylo dobrý, ale měli jsme s sebou koně a říkali jsme, že v nejhorším zabijeme toho koně a sníme koně. Ale už ta zima, nedalo se to vydržet, tak jsme šli dolů a ta partyzánská skupina, která tam byla nejblíž, říkali: ,Jsme rádi, že jste přišli, ale my vás tady nemůžeme nechat, protože, podívejte se, kolik nás tady je, a my už nemáme taky žádný potraviny, nic. Když nám dáte toho koně, my budeme rádi, aspoň si ho můžeme zabít a máme zase nějaký jídlo, ale s váma nemůžeme nic dělat.“

  • „Tím pádem já jsem zůstal taky v jedný vesnici i s tím kulometem. Říkal jsem si: Co teď já? Když už ty tanky byly 50 nebo 80 metrů před náma, tak já už neměl žádnou šanci, než utýct do jedný chalupy, a tam vyšla nějaká paní a říká: ,Prosím vás, schovejte se tam někam, protože ty Němci jdou po barákách.‘ Tak já jsem, abych tak pravdu řekl, jsem se schoval na dvoře, kde byla velikánská budova a vedle toho bylo WC, a já jsem se tam schoval. To bylo během jednoho dne a ta paní mi tam donesla civil, civilní šaty. Povídala: ,Prosím vás, vyjděte (vyhoďte) ty vaše mundúry, ať nepoznají, že jste voják.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.01.2013

    (audio)
    délka: 47:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jedna mina za druhou, nevěděli jsme, kam máme utéct

V.Jeřábek, 2013
V.Jeřábek, 2013
zdroj: Pamět národa - Archiv

Václav Jeřábek se narodil 22. března 1923 v Pacově u Tábora, brzy se však s maminkou a sestrami přestěhovali do Kežmarku na Slovensko, odkud maminka pocházela. Všichni pak přijali slovenské občanství. Václav ve svých osmnácti letech nastoupil do slovenské armády a byl přidělen k dělostřelcům. V roce 1944 odešel spolu se sedmi kamarády zúčastnit se Slovenského národního povstání. Na ústupu před Němci se nejprve ukrývali v jedné z vesnic a poté v lese, kde se chtěli přidat k partyzánům, což se jim nepovedlo. Od října do listopadu 1944 se ukrýval v Dolní Lehotě, odkud mu pomohly jeho sestry, přes které získal falešné cestovní doklady a odjel zpět domů do Kežmarku. Tam se ukrýval až do ledna 1945, kdy byl coby aktivní voják odeslán do bojů u Liptovského Mikuláše. Konec války prožil kvůli špatnému zdravotnímu stavu v nemocnici. Po válce se přestěhoval do Prahy. V padesátých letech nastoupil po ročním doplnění vzdělání na ministerstvo zahraničních věcí jako úředník a byl vyslán na zastupitelský úřad ve Vídni a posléze na zastupitelský úřad v Haagu. Zkraje šedesátých let byl z ministerstva propuštěn a zaměstnán v podniku zabývajícím se exportem obuvi.