„Ona to byla taková zvláštní doba, protože jak se stahovali ti němečtí občané, kteří sídlili v protektorátu, tak je bylo třeba někam ubytovat. Takže je ubytovávali do škol, no a my jsme místo do škol chodili do hospod. Takže já jsem to tam všecko obrazil. Hospoda u Fleků, tam jsme chodili, chodili jsme k Varousovům, ke Zpěváčkovům, také jsme chodili do Zlaté hospůdky, hned vedle nás.“
„Tam jsem se poprvé od svých rodičů, tety a těch příbuzných dozvídal o tom, co se děje. Že je válka a že to není normální stav. Potom přes nás létala letadla, která létala z italských základen, přes Rakousko na Německo. A potom přišel čtrnáctý únor, který jsme prožívali tam taky, v těch Ouběnicích, protože jsme poslouchali rádio, věděli jsme, co se v té Praze děje. Já jsem měl vlastně rodiče tady v Praze.“
Pavel Vlastimil Jeník se narodil 29. června 1935. Druhou světovou válku prožíval nejprve v Praze a později u příbuzných na venkově v Ouběnicích. Po konci války začal s kamarády nadšeně chodit na americké filmy, poslouchat západní hudbu a vstoupil do Skauta. To vše muselo přestat s nástupem komunistů k moci v roce 1948. Otec byl nucen zavřít pekárnu a strýci zabavili ouběnický statek. Pamětník směl vystudovat jen proto, že se rodiče rozvedli. Pracoval jako učitel a redaktor pro mládež v rozhlase. Dnes je v důchodu a stále je zapáleným lyžařem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
