Oldřich Jelínek

* 1926

  • „Když jsem pracoval v té zbrojní výrobě, tak StB byla kontrolní organizace. Každých několik dnů se tam objevil a zkontroloval předpisy. To znamenalo zaplombovaná skříň, výkresy nikde na stole, jenom návodky. Se mnou jednal slušně. Nakonec když jsme končili, tak se mě ptal, co budu dělat, a já jsem mu říkal, že nevím, nemám byt, chci se ženit, a nemám místo. A on mi řekl, ať jdu k nim, že dostanu byt a budu u nich. To bylo v té kritické době. A já jsem se zeptal, co bych u nich dělal. Nevěděl jsem o těch věcech, bral jsem ho jako policajta. Odpověděl, že u nich se dělá všechno. A jak to řekl, tak mně šel mráz po zádech.“

  • „Dozvěděl jsem se, že před Bydžovem se zastavila jednotka a bude se odzbrojovat, tak jsem tam šel. Na místě jsem zjistil, že naši záložní důstojníci s vedením jednotky udělali dohodu, že se zbaví pásových vozidel a kulometů a lehké pušky jim nechají. Všechno, co souviselo s pásovými vozidly, i nafta, se sundávalo. Všiml jsem si skupiny francouzských zajatců – a v tom jsem si všiml malého chlapce s malorážkou. Kluk byl takový sveřepý, jakoby mu to tam patřilo – a najednou se stalo, že vystřelil, asi to neměl zajištěné, a jak vystřelil, tak začala palba.“

  • „To je věc, které se děsím dodnes, protože v 17 letech měl člověk horkou fantazii. Odešli do bytu nahoru, nechali se pohostit a nechali si tam aktovky. Pochopitelně jsem věděl, která aktovka patří řidičovi a která gestapákovi. Ten řidič se jmenoval Albrecht. Zajímalo mě, co v těch aktovkách mají. Tak jsem to otevřel a viděl jsem tam pistoli i s rezervními zásobníky. Tak jsem si jednu patronu vyndal, protože jsem se musel pochlubit kamarádům, co jsem ukradl, říkal jsem gestapákovi, ale byl to řidič. Zajímavé bylo, že jsem se potom s jeho synem potkal v pohraničí. Vykládal, že tatínek pracoval za války v protektorátě. Neříkal, co dělal. Svět je malej.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 09.06.2021

    (audio)
    délka: 02:00:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Pardubice, 12.11.2021

    (audio)
    délka: 01:44:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žili jsem tak, abych se nemusel sklánět, říká vynálezce katalyzátoru

Oldřich Jelínek v roce 1943
Oldřich Jelínek v roce 1943
zdroj: Archiv pamětníka

Oldřich Jelínek se narodil 2. listopadu 1926 do rodiny, která vlastnila malé hospodářství a otec si přivydělával jako zedník. Matka Anna byla katolička a otec Václav ateista, kterým se stal po zážitcích za první světové války. Dětství prožil pamětník ve Staré Skřeněři u Nového Bydžova. Oldřicha zajímala od dětských let technika. Na vesnici totiž patřili k propagátorům technických vymožeností tehdejší doby. První vlastnili například dynamo, rádio nebo motorku. Za okupace poskytovala rodina potravinovou pomoc manželce pana Wolfa, který musel do koncentračního tábora. Za války zažil u svého zaměstnavatele ve firmě Bous neúspěšný pokus o rozkrádání majetku gestapem. Když byl během druhé světové války totálně nasazen, snažil se s Němci vycházet a neriskovat sabotáž. Na konci války během odzbrojování blízko cukrovaru u Nového Bydžova zažil přestřelku, při které zavedl do bezpečí uprchlé francouzské zajatce. Po válce se vydal do pohraničí, kde nejdříve pracoval ve Fondu národní obnovy v Liberci a sepisoval německý majetek proti rozkradení. Později působil ve sklárnách v Jablonci nad Nisou a v Děčíně na různých pozicích a všude si vždy získal slušné postavení. O politiku se aktivně podle svých slov nikdy nezajímal, na rozdíl od techniky a sebevzdělávání. V roce 1953 se v Děčíně oženil. V tom samém roce odmítl spolupracovat s StB. Do komunistické strany vstoupil o rok dříve bez zvláštní angažovanosti, ale po srpnových událostech mu strana v roce 1970 členství zrušila. V roce 1964 vynalezl katalyzační tlumič pro vysokozdvižné vozíky a získal tři patenty i vyznamenání od tehdejšího ministra. V šedesátých letech 20. století se přestěhoval do Chrudimi, kde pracoval v Transportě – tam působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1986, kdy si našel zajímavý přivýdělek. Díky tomu se během sametové revoluce zapojil do průzkumu veřejného mínění, který si objednala komunistická strana před listopadem 1989. Po revoluci založil s manželkou úspěšnou firmu na razítka, kterou později prodal. V roce 2022 žil v Chrudimi.