Blanka Janoušková

"A pak jsem došla do osmé třídy. Měli jsme třídní učitelku, byla to kovaná komunistka. A jednoho dne přišla dopoledne do třídy a říká: 'Tak kdo budete chtít dál studovat na střední škole, tak se postavte.' Tak jsem se taky postavila a ona mi řekla: 'Syrovátková, ty si sedni.' Pro mě to bylo prostě... od té doby jsem věděla, že komunisty fakt nenávidím, protože jsem byla premiant třídy, samé jedničky, chtěla jsem studovat a oni prostě... nejede přes to vlak. Takže jsem zůstala do deváté třídy, to ještě byla taková novinka, že se mohlo zůstat ještě v deváté třídě, a pak mi nabízeli, že jedině co teda přimhouří obě oči, že se můžu jít učit kadeřnicí. O to byl docela zájem, protože ty vydělávaly hodně peněz na diškrecích. Já jsem byla strašně zoufalá, protože jsem hezky kreslila a chtěla jsem studovat nějaký umělecký obor. Rok předtím jsem se hlásila na grafickou, no tak to samozřejmě nevyšlo. A z deváté třídy se za mě pak už přimlouvali všichni ostatní kantoři, tatínkův šéf přišel, také se přimlouval. Tak se mi nakonec podařilo s odřenýma ušima dostat na střední umělecko-průmyslovou školu, takže jsem byla v sedmém nebi."

"Můj otec byl letecký konstruktér, pracoval na letišti. A v roce 1939, když přišli Němci, obsadili všechna letiště a jiná strategická místa a všechny Čechy z letiště vyhodili. Můj tatínek měl předtím docela slavnou sportovní kariéru, závodil v kanoistice na double kánoi, dokonce vyhrál v roce 1936 v Berlíně zlatou medaili se svým přítelem Janem Brzákem. A když skončil závodní kariéru, to bylo v roce 1936, tak ještě odjel na dva roky do Švédska trénovat. A když se vrátil, přišli Němci a on byl nezaměstnaný. Nevěděl co, tak se pustil do výstavby závodních kanoí pro své přátele. Protože byl strojař, tak to uměl, uměl si to navrhnout. Docela se mu dařilo, pak mu někdo řekl, proč si neudělá živnostenský list, tak si zařídil živnostenský list. A během Protektorátu vybudoval docela slušnou firmu na výrobu lyží a lodí."