Gabriel Janoušek

* 1940  

  • „Zní to hloupě, ale já jsem se za to tenkrát styděl, protože všichni mně říkali: 'Máš zavřené rodiče!' A já jsem v tom svém věku, v deseti letech, měl pocit, že se za to musím stydět. Protože zavřít někoho, to jsem si představoval, že je zloděj, vrah, lupič nebo cokoliv jiného. Ale rodiče bohužel byli na úplně jiné straně. A přišel jsem... až po absolvování toho plzeňského učiliště, kdy tam byl jeden vychovatel, jmenoval se Heim, to si pamatuju dodneška, který mi to dával denně najevo. 'Ty jsi ten syn zločinců!' Tak tam jsem si uvědomil, že to vůbec není pravda, že rodiče bojovali za něco, co za to stálo.“

  • „Měl jsem pořád vysoké ambice. Abych aspoň nějakým způsobem svůj vzdor vyjádřil, tak jsem chtěl být v něčem nejlepší. Dělal jsem sport, lyžemi počínaje až po kanoistiku. V té kanoistice, ve vodním slalomu jsem se dostal do reprezentačního družstva, se kterým jsem objezdil několik mistrovství světa včetně olympiády v Mnichově. To byla taková moje satisfakce, že jsem to dokázal, i když mě zadupali do hlíny, tak že jsem schopen postoupit někam dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 2, 12.12.2019

    (audio)
    délka: 40:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nenechat se pokořit

Na vodě, 1972
Na vodě, 1972
zdroj: archiv pamětníka

Gabriel Janoušek se narodil 29. listopadu 1940 v Turnově. Jeho otec Gabriel Janoušek starší strávil velkou část válečných let jako vězeň nacistického koncentračního tábora. Po únoru 1948 se otec nesmířil s nastoleným komunistickým režimem, v roce 1952 plánoval emigraci. Opět ho zatkli a odsoudili za pokus o překročení státní hranice. Propuštění se dočkal počátkem 60. let. Pět let strávila ve vězení i pamětníkova matka Božena. Pamětník a starší sestra po zatčení rodičů zůstali sami doma, nakonec skončili každý zvlášť u pražských příbuzných. Absolvoval elektrotechnické učiliště v Plzni a nastoupil v Praze do továrny, maturitu si dodělal při večerním studiu na jedenáctiletce pro pracující. Po absolvování povinné vojenské služby mu i přes špatný kádrový profil úřady umožnily studium na ČVUT. Profesionálně se věnoval kanoistice, v roce 1965 společně s Ludmilou Sirotkovou získali zlatou medaili na Mistrovství světa v rakouském Spittalu. S Milanem Horynou startoval na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Po absolutoriu nastoupil na Stavební fakultu ČVUT na Katedře hydrauliky a hydrologie. Po sametové revoluci vyučoval na ČVUT a v roce 2011 odešel do důchodu.