Gabriel Janoušek

* 1940

  • „Ve sportu ani v životě neexistuje kdyby, to je na úvod. Jeli jsme celkem velmi dobrý závod, na předposlední bráně, což byla vyjížděčka na pravé straně. Byl jsem levý háček, můj parťák Milan Horyna pravý zadák, vjeli jsme do válce ve vjížděcí protivodní bráně a udělali jsme bohužel stejnou chybu. Příliš razantně jsem ulomil, Milan vzadu nedostatečně obrátil loď břichem proti válci, a zvrhli jsme se. Protože jsme se měli dobře udělané sezení, nemohli jsme vylézt, vytáhla nás záchranná služba, napili jsme se trochu, Ještě to kdyby. Kdyby se toto nestalo, tak jsme projeli jsme čistě poslední brankou a nejspíš bychom vyhráli, což se nestalo, Ale kdyby neexistuje. Říkal, jste že vaše paní se na to dívala v televizi a už skoro otevírala šampus. To je jenom taková pikanterie. Paní se dívala v televizi s mojí bývalou parťačkou Lídou Sirotkovou , seděla v Česku na hranicích na Šumavě, kde byla německá televize, tenkrát německá televize po republice nešla, tak se tam šli podívat. Viděli celý průběh závodu, přenášený německou televizí. Běžel tam čas i trestné body, podle toho usoudili že jsme vlastně v cíli, že je to skvělé. Otevřeli šampus, bouchlo to a v tu chvíli jsme se zvrhli.“

  • „K tomu osmašedesátému si vzpomínám si na jednu zajímavou věc, která souvisí se sportem. Ještě v roce 1969 bylo plánované mistrovství světa ve Francii Burg Sanmori. Bylo tam soustředění, u vody jsme zapomněli, co se událo, východní Němci tam byli a byli jsme i kamarádi. Voda nabízí, že jsou lidi spřátelenější. Němci se nám vyhejbali, nemluvili s námi. Dělali jsme rotyku vždycky, i na mistrovství světa se to opakovalo, náš sport patřil mezi chudé, spali jsme ve stanech. I když někteří už spali v hotelech, měli jsme tábor vedle východních Němců, každé ráno vztyčovali vztyčovali kružítkovou vlajku a něco pokřikovali, nepamatuju si co, večer jsme se rozhodli, že jim vztyčíme jinou vlajku, našli jsme s prominutím pominuté podvlíkačky a vyvěsili jsme je na stožár uprostřed jejich tábora. Ráno když se vzbudili, byl ohromný ohlas, německá výprava se sebrala a odjela., ČSTV požadovalo, ať my odjedeme okamžitě. Předseda ČSTV kanoistů Ota Halý, který byl za to odpovědný, utekl na tři dny do hor, aby ho nikdo z ČSTV nezastihl. A my tam zůstali, což je zajímavé a od Oty, který už dávno zemřel, to bylo hrdinství. Ať byl jakýkoli, byl to akt, který zaslouží zaznamenání.“

  • „Vzdor mám i po mojí matce, která ač velmi malá, ve vězení byla nejdřív v Minkovicích u Liberce , pak v Pardubicích, po roce ve vězení jí neřekli, kde jsou děti. Nechala se předvolat k náčelníkovi, vysvětlovala mu, že by ráda věděla, kde její děti. Nikdo jí nic neřekl, máma se rozčílila, i když byla mrňavá, vzala psací stroj a hodila ho po vyšetřovateli. Ještě potom, když se se vrátila domů, musela ho zaplatit, že ho rozbila. Splácela ho postupně. Strhávali jí to z jejího platu.“

  • „O to se samozřejmě pokusil, když komunisti zjistili jeho práci a práci celé skupiny. Pokusil se o útěk, měl to zorganizováno celkem slušně. Bohužel si najal člověka, spolupracovníka Stání bezpečnosti, který ho přivedl přímo do rukou pohraničníků, Na hranicích ho zatkli, a tak začal osud, který se celé rodiny a zejména dětí dotknul. Otec měl vše domluveno, připraveno, i náš transport do zahraničí, maminky i dětí. Ale otce chytili ho a všechno padlo. Otec měl zbraň a když ho chytili, nevystřelil. Nevím, jestli je to dobře, jsem odpůrce zbraní po tátovi. Začalo velmi kruté období, zatkli nejen otce, ale i mámu. Dlouho byli ve vazbě, kde je vyslýchali. Procesy, jak bylo v padesátých letech zvykem, byly zinscenované. Oběma přišli vlastizradu, otec nejdřív dostal doživotí, máma pět let. Odvolal se, mamka ne. Právník ji poradil, že to nemá smysl, její provinění bylo, že nepráskla manžela, takový byl život, hrůza, vzpomínám na to nerad. Po odvolání dostal otec patnáct let, maminka pět let, zůstali jsme v domě sami.“

  • „Zní to hloupě, ale já jsem se za to tenkrát styděl, protože všichni mně říkali: 'Máš zavřené rodiče!' A já jsem v tom svém věku, v deseti letech, měl pocit, že se za to musím stydět. Protože zavřít někoho, to jsem si představoval, že je zloděj, vrah, lupič nebo cokoliv jiného. Ale rodiče bohužel byli na úplně jiné straně. A přišel jsem... až po absolvování toho plzeňského učiliště, kdy tam byl jeden vychovatel, jmenoval se Heim, to si pamatuju dodneška, který mi to dával denně najevo. 'Ty jsi ten syn zločinců!' Tak tam jsem si uvědomil, že to vůbec není pravda, že rodiče bojovali za něco, co za to stálo.“

  • „Měl jsem pořád vysoké ambice. Abych aspoň nějakým způsobem svůj vzdor vyjádřil, tak jsem chtěl být v něčem nejlepší. Dělal jsem sport, lyžemi počínaje až po kanoistiku. V té kanoistice, ve vodním slalomu jsem se dostal do reprezentačního družstva, se kterým jsem objezdil několik mistrovství světa včetně olympiády v Mnichově. To byla taková moje satisfakce, že jsem to dokázal, i když mě zadupali do hlíny, tak že jsem schopen postoupit někam dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 2, 12.12.2019

    (audio)
    délka: 40:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 24.06.2022

    (audio)
    délka: 01:34:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Voda byla spravedlivá, režim ne. Mámu zavřeli na pět let, tátu na patnáct

Na vodě, 1972
Na vodě, 1972
zdroj: archiv pamětníka

Gabriel Janoušek se narodil 29. listopadu 1940 v Turnově. Měl ještě o rok starší sestru a doma mu neřekli jinak než Borek, což se přeneslo do celého jeho života. Jeho otec Gabriel Janoušek byl předválečným důstojníkem Československé armády a během války se zapojil do odboje. Na jaře 1944 ho zatklo gestapo a nacisté ho uvěznili v Terezíně, odkud ho převezli do koncentračních táborů Flossenburg a Dachau. V květnu 1945 se vrátil živý domů, děti ho však nepoznávaly. Po komunistickém převratu v únoru 1948 zahájil Gabriel Janoušek odboj proti totalitnímu režimu. Po zatčení dostal u soudu za velezradu 15 let vězení. Jeho manželka Božena šla do žaláře na pět let, poněvadž svého muže neudala. Děti vychovávaly odděleně tety, sestry tatínka a maminky. Maminka strávila ve vězení celých pět let, otce propustili po deseti letech při amnestii v roce 1960. Po základní škole nastoupil Gabriel Janoušek na učební obor elektrotechnik pro přesné přístroje, poněvadž jako syn vlastizrádce nesměl studovat střední školu. Až potom mohl večerně vystudovat jedenáctiletku, což bylo tehdejší gymnázium. Po dvouleté vojenské službě se mu na několik pokusů podařilo dostat na dálkové studium Elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického (ČVUT). Od dětství se věnoval vodáckému sportu. Na mistrovství světa v roce 1965 v rakouském Spittalu and Draa získal s Lídou Sirotkovou zlatou medaili na kánoi smíšených dvojic a stříbrnou medaili v závodě hlídek. Na mistrovství světa 1967 v Československu vybojoval s Milanem Horynou stříbrnou medaili ve sjezdu i ve slalomu. Na mistrovství světa 1969 ve Francii skončili s Milanem Horynou třetí, na mistrovství světa 1971 v Itálii druzí. Na letních olympijských hrách 1972 v Německé spolkové republice se jejich loď převrátila v předposlední brance, v opačném případě by jim neunikla medaile. Skončili jedenáctí. Po olympiádě skončil s reprezentační kariérou. Pracoval na ČVUT jako výzkumný pracovník, jeho specializací byla kybernetika. Kvůli uvěznění svých rodičů v padesátých letech nesměl až do pádu komunismu v roce 1989 vyučovat. Pak se mu sen splnil a stal se na ČVUT pedagogem. Do důchodu odešel v roce 2010. V roce 2022 žil střídavě v Praze a ve Špindlerově Mlýně. S kamarády stále jezdil na raftech a účastnil se závodů dračích lodí. S manželkou vychovali syna, jeden vnuk dělal snowboard, druhý se věnoval hokeji.