Věra Jakubovič, roz. Hahnová

* 1921  

  • „My jsme byli ze začátku hrozně nešťastní. Já si pamatuji, že jsme šli na procházku, a myslím, že nám pořád tekly slzy.“ – „Jak dlouho jste byli v Nahalalu?“ – „Dva roky, ale druhý rok už nebyl tak špatný. My jsme se tam učili zemědělství, teorii a tak.“ – „Hebrejsky jste uměli?“ – „My jsme se učili v Praze hebrejsky, byla tam spousta studentů, kteří byli z Podkarpatské Rusi. V Mukačevu bylo Hebrejské gymnázium, takže oni uměli hebrejsky a samo sebou taky česky. Pak šli na univerzitu v Praze a přivydělávali si tím, že dávali hodiny hebrejštiny. Pamatuji se, že jsem už mluvila hebrejsky, když jsem přišla.“

  • „Jednou jsme byli na přednášce Martina Bubera, a když jsme vyšli ven, čekalo na nás několik hochů a ptali se, zda bychom byli ochotni se zúčastnit a dělat něco společného, protože založili nové hnutí, které se jmenovalo El Al. Bylo sionistické a já vlastně jsem věřila, že Židé musí mít vlastní stát. To je sionismus od Herzla, ne sionismus východních Židů, kteří toužili po Sionu. My jsme neměli žádnou touhu po Sionu, ale věřili jsme, že Židé musí mít vlastní stát. Tak jsme šli do El Al, měli jsme schůzky, každý týden nám někdo vykládal o Izraeli. Jaké byly začátky, jak se vysušovaly močály. Měli jsme i společenský dům a mluvili jsme o problémech, které máme nebo nemáme.“

  • „Měla jsem tam přítelkyni z Nahalalu, která byla z Holandska a znala jeden kibuc, kde jsou Holanďané, a prý abych s ní tam zašla. Tak jsem tam šla. Ještě se to nejmenovalo Sde Nechemja, jmenovalo se to Chuliot. Bylo tam velmi málo lidí a bylo to celkem primitivní, ale ta oblast byla nádherná. Pamatuji se, že jsem byla velmi nadšená, jak to tam vypadalo. Měli jsme těžký život ze začátku, ale to mi vůbec nevadilo, protože my jsme byli připraveni na to, že to bude těžké.“

  • „Pamatuji se, že bylo hnutí Tchelet lavan. O El Al říkali, že jsme moc buržoazní, že nejsme praví. My jsme spolu chodili na výlety, taky jsme chodili tancovat. Mně se vůbec nezdálo, že to má co dělat se sionismem. Proč bychom nemohli chodit tancovat? Oni na to měli takový pohled, že musíme být také socialisté. Totiž já jsem vlastně, co se týče mého názoru, byla socialistka, ale ne taková, že se nesmí tančit, že se nesmí kouřit a že se nesmí nic pít.“

  • „Pamatuješ si na jméno té lodi?“ – „Ano, Galilea. Byla to dost primitivní loď, ale měly jsme spolu kabinu, samy s Růžou, to nám ještě zaplatili rodiče. Potom, když jsme přišly do Izraele, připluly jsme do Tel Avivu, ne do Haify, a Tel Aviv vypadal tak primitivně, že jsem si myslela, že je to nějaké ubohé městečko. Tam nás čekali dva přátelé, kteří už žili v Izraeli déle, vzali nás na výlet a potom jsme jeli do Nahalalu, do školy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sde Nechemja, Izrael, 05.11.2016

    (audio)
    délka: 47:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřili jsme, že Židé musí mít vlastní stát

Foto_026 - kopie.JPG (historic)
Věra Jakubovič, roz. Hahnová

Věra Jakubovič se narodila 26. února 1921 v Praze jako Věra Hahnová. Pochází ze zámožné židovské, nenábožensky založené rodiny, má sestru Evu, dvojče, a starší sestru Editu. Otec Viktor Hahn vlastnil firmu na dovoz ryb, maminka Margareta byla v domácnosti. V rodině se mluvilo česky i německy. Otec nečekaně zemřel v roce 1938. Věra navštěvovala gymnázium v Dušní ulici a patřila k zakládajícím členům pražské skupiny sionistické organizace El Al. Začala se připravovat na odjezd do Palestiny, absolvovala několikaměsíční kurz hachšara a v prosinci 1939 spolu s dalšími členy skupiny El Al odjela do Palestiny. Dva roky strávila ve škole Nahalal, kde se učila základy zemědělství. Poté přešla do kibucu Neot, po krátké době se přestěhovala do kibucu Sde Nechemja. Obě její sestry, maminka i další příbuzní byli z Prahy deportováni do Terezína, válku přežily pouze sestry Eva a Edita, které se po válce také odstěhovaly do Izraele. Věřin manžel Josef pochází z rodiny rabína a knihovníka pražské židovské obce Tobiase Jakobovitse a stejně jako Věra odešel do Palestiny v roce 1939. V Izraeli společně vychovali dvě dcery. Věra Jakubovič pracovala v zemědělské laboratoři, nyní je v penzi a stále žije v kibucu Sde Nechemja.