Marian Jahoda

* 1953  

  • „Na náměstí bylo hodně lidí. Nečekali jsme, že jich bude tolik. Vědělo se, že v poledne. Bylo to až takové komické. Lidé bloumali po náměstí, všichni hleděli na orloj, kdy už bude dvanáct. Blížila se dvanáctá, tak se to všechno začalo pěkně srocovat k sousoší Nejsvětější Trojice. Lidi vytáhli občanku, zabalili do igelitového sáčku, dali do kapsy, protože v Praze už jsme znali vodní děla a jiné. Tak jsme říkali: ‚Kdyby náhodou, tak ať nepřijdeme o občanku.‘ Teď začal odbíjet orloj dvanáct. Já si myslím, že by to policajti rozehnali. V nádvoří radnice byli nachystaní i s auty a bylo jich tam fakt hodně. Ale tam se stala dobrá věc. Odbilo dvanáct, lidi už byli v chumlu, oni by mohli zasáhnout, ale v tom momentě několik lidí s kamerami ze zahraničních časopisů, ze Svobodné Evropy, ze zahraniční televize tam naběhli a začali snímat náměstí a nás všechny. Takže okamžitě se stáhli a nezasáhli, protože by to hned bylo ve zprávách kdovíkde. Měli to dobře domluvené, že ti kameramani tam naběhli a začali snímat to náměstí. Ti lidi, co tam stáli, by okamžitě snímali i ten zásah. Díky tomu se nic nedělo, takže to proběhlo. Opravdu to byla modlitba, tam nikdo neřečnil, tam nebyl žádný politický projev. Řeklo se proč, že to je za pana Augustina Navrátila, z čeho je obviněný, že je zavřený na psychiatrii. Řeklo se, proč tam jsme, modlitba a pak se to rozešlo. Soudruzi asi skřípali zuby.“

  • „Josef Zvěřina to měl úžasně zorganizované v tom, že měl svoje takzvané asistenty. Do Olomouce začal jezdit jeden jeho asistent, který nám vždycky odpřednášel tu určitou kapitolu, třeba o Duchu svatém, mariologii nebo Bůh Stvořitel. On odpřednášel tu určitou část, samozřejmě jsme s ním diskutovali. Potom přijel Josef Zvěřina, on neříkal na zkoušky, ale na konzultaci. S ním jsme probrali, co z toho vzniklo za dotazy. Dával tomu takový punc a ta setkání s ním byla úžasná. Zaprvé nám dokázal, že teologie není nic suchého a jen pro nějaké doktory teologie nebo pro kněze. A za druhé, když už to bylo víckrát, znal nás a nějak se to usadilo, tak slavil i eucharistii v těch bytech s námi. Dovolil se od pana kardinála, měl to oficiálně schváleno, že může v soukromí slavit eucharistii. To nás také dávalo nádherně dohromady. Bylo to pokaždé někde jinde, protože jsme si říkali, že to nemůže být na jednom místě trvale. Tady to bylo přece jenom závažnější, než že se spolu jdeme pomodlit. Vždycky se vymyslelo datum, kdy má asistent Jirka přijet. My jsme věděli, že je to Jiří, jinak jsme nevěděli, odkud je. Josef Zvěřina razil heslo: kdo nemusí vědět, nesmí vědět, což jsme naprosto respektovali. Vždycky se našlo nějaké datum, kdy má někdo narozeniny nebo něco takového. Někde v bytě jsme se sešli, a to byly jako narozeniny toho člověka. Stejně by to neobstálo, ale aspoň jsme to dělali takto. Těch míst bylo hodně a jedno z nich bylo také u nás doma, kde to bylo možné občas, že Josef Zvěřina nebo jeho asistent u nás měl teologický kurz.“

  • „Tři čtvrtě hodiny jsem seděl na vrátnici a pak si pro mě přišel ten, co nás vyhmátl ve vlaku. Měli to vymakané hezky. Zavedl mě do třetího patra. První patro, zacvakla za mnou mříž. Druhé patro, zase mříž. Potom klasika, jeden hodný policajt, druhý větší ražák. Jeden: ‚Mějte rozum. Tak se domluvme.‘ Druhý, Štajgr, zase nějaké výhrůžky. Je už vůbec nezajímaly nějaké knížky a naše cesta do Prahy. Je zajímali lidi tady a Štajgr začal první otázkou: ‚Kdy jste se naposledy viděl s Pavlem Kupkou?‘ To Pavel už nebyl v Olomouci, byl bez souhlasu. Říkám: ‚To už je dost dlouho.‘ - ‚Jak dlouho?‘ Říkám: ‚Už hodně dlouho.‘ Se na mě podíval tím chladným pohledem. ‚Ono to taky může trvat dost dlouho, než od nás odejdete.‘ Ona to nebyla úplně planá výhrůžka, protože když Michala Mrtvého vyhmátli tehdy doma, tak nám říkal, že ten policajt ho vezl na vysvětlení a řekl mu: ‚Vezměte si bundu, pane Mrtvý. Až půjdete v noci od nás, bude zima.‘ On se vrátil za půl roku. Ona to nebyla úplně planá výhrůžka. Pak mi říká ještě: ‚Víte, on je rozdíl mezi věřícím a aktivním věřícím. Myslím, že mi rozumíte.‘ A teď nějaké ty materiály jestli mám doma. Já říkám: ‚Nemám.‘ On říká: ‚No tak se pojedeme podívat.‘ Tak mě naložili, domů, domovní prohlídku ne nějakou drastickou, ale posbírali mi pár materiálů a pak zase zpátky. Ve srovnání s tím, co zažívali jiní, epizoda. Ale nebylo u toho člověku dvakrát. Nevěděl, co bude. Pak ten protokol. ‚Si to přečtěte.‘ Člověk se na to moc nesoustředil. Četl jsem si text a z jedné strany stál jeden estébák, z druhé druhý. Čuměli na mě a teď jsem nevěděl, co bude, jestli mně rovnou jednu natáhnou, nebo ne. Moc jsem se nesoustředil na ten text.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 06.04.2019

    (audio)
    délka: 03:49:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bože, přijímáš nás s naším srdcem takovým, jaké je

Marian Jahoda se narodil 28. listopadu 1953 v Olomouci. Matka mu předala katolickou víru, která se stala určující pro jeho život. V roce 1967 přijal svátost biřmování a zapojil se do křesťanského společenství mladých lidí. Od roku 1968 chodil do obnoveného skautu, ale brzy prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy v Olomouci a dva roky nato byl skaut znovu zakázaný. Oslovený moderní hudbou doprovázel na kytaru kostelní sbor v Olomouci-Hejčíně při takzvaných beatových mších, se kterým jezdil hrát do farností na Moravě a ve Slezsku. Vyučil se kovomodelářem a pracoval v Moravských železárnách. Oslovený věřícími a umělecky aktivními lidmi začátkem 80. let oživil svoji katolickou víru. S přáteli se scházel na bytech k modlitbám v duchu komunity Taizé a charizmatické obnovy. Ve svém bytě hostil každonedělní setkání ke čtení biblických textů. Absolvoval tajné teologické semináře Josefa Zvěřiny. Pro své aktivity byl sledovaný a vyslýchaný Státní bezpečností. Účastnil se aktivit na podporu nespravedlivě stíhaných lidí. Od roku 1982 pracoval jako sanitář na operačním sále II. chirurgické kliniky v Olomouci-Řepčíně. S nadšením se účastnil manifestací v listopadu 1989, vítal pád komunistického režimu a příchod svobody. Od roku 1992 obnovoval Charitu Olomouc a další charity v olomoucké arcidiecézi. Od roku 2001 pracoval v Centru interdisciplinárních studií pod Univerzitou Palackého v Olomouci a v roce 2007 se podílel na založení a chodu Katedry rozvojových studií.