Jitka Jachninová

* 1929

  • „To byla práce výborná, já ji měla moc ráda a pamatuji se, že jsem někdy objevovala věci, na které jsem sama zírala, že to je možné. Já jsem si například vymyslela taneční pro neslyšící a to se povedlo. Ti lidé neslyšeli a tančili výborně. Protože orchestr, ta hudba, která hrála, musela stát na podlaze - pokud možno basa a jiné znějící, chvějící se instrumenty. Oni to chodidly zachytili a perfektně se naučili všechny tance. To byla práce opravdu objevná, která mě těšila.“

  • „Pan prezident Havel byl tehdy mladíček na vojně na českobudějovickém letišti. Měl už tehdy velké literární sklony. Na vojně existovala v té době soutěž umělecké činnosti. To se zpívalo, tančilo, hrálo divadlo. On tam vymyslel hraní divadla na letišti. Určil si skupinu a to divadlo nacvičovali. Můj muž byl tehdy kulturním pracovníkem, který měl na starosti zájmovou uměleckou činnost, také vojenskou, kde byly různé přehlídky a soutěže. Věděl, že se hraje divadlo, oni věděli, že muž je schopný jim poradit, takže začal chodit na to letiště. No a taky jednou přišli, protože my jsme měli téměř první televizi v domácnosti, asi čtyři mladíci a mezi nimi jakýsi Václav Havel, už nevím, jestli měl nějakou šarži, nebo ne. Seděli na zemi, koukali na tu televizi a bylo to strašně milé. Ráda, moc ráda na to vzpomínám. Byli jsme mladí, všechno šlo, dostali čaj a bylo nám dobře.“

  • „Můj strýc doktor Jan Šanda byl kněz. Jako mladík, kaplan, žil a pracoval v Rábí, to je Plzeňský kraj, a později se dostal do Bernartic. To už byl farářem. Byl to velice schopný muž, který psal i divadelní hry, knížky a hlavně byl velký vlastenec a obětavý muž. Byla heydrichiáda a nedaleko Bernartic se ozvala dosud skrývaná vysílačka. Němci se dali okamžitě do pohybu a jeli vyhladit Bernartice. Strýc byl ale varován a okamžitě svolal všechny vesničany, nahnal je do kostela, zamknul a nikoho tam nepustil, což byla choulostivá věc. Němci jsou přeci jenom velcí katolíci, tak odjeli bez konfliktů a postihu vesničanů. Strýce to ovšem stálo pobyt v Dachau, odkud se kupodivu zdráv vrátil do Bernartic nazpátek. Byl povýšen a jmenován kanovníkem v Českých Budějovicích.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 12.10.2021

    (audio)
    délka: 01:01:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    České Budějovice, 18.11.2021

    (audio)
    délka: 31:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Okupace Československa znamenala naprostou degradaci naší rodiny

Jitka Jachninová, 70. léta 20. století
Jitka Jachninová, 70. léta 20. století
zdroj: archiv pamětníka

Jitka Jachninová, rozená Šandová, se narodila 5. prosince 1929 v Praze jako dcera výše postaveného úředníka prvorepublikové státní správy JUDr. Františka Šandy. Matka, Jarmila Šandová, byla ženou v domácnosti. Jitka se odmala zajímala o umění, zejména o hudbu. Za německé okupace byl její otec zatčen a internován v Malé pevnosti v Terezíně. Rodina se v té době musela vystěhovat ze svého bytu do náhradního ubytování. Na konci války pamětnice zažila bombardování Českých Budějovic. Po válce zažila rodina krátké období společenského vzestupu, kdy se otec pamětnice stal vedoucím úřadu okresního národního výboru a vrchním radou politické správy v Českých Budějovicích. Tato etapa byla ukončena komunistickým převratem v únoru 1948. V dalším období vlády dělnické třídy byla rodina perzekvována. V roce 1956 potkala pamětnice svého budoucího muže, významného dramaturga, filmového vědce a publicistu Borise Jachnina (1932 - 2011). Po jeho boku se jako kulturní a osvětová pracovnice věnovala s úspěchem svojí milované kultuře i profesně. Svému muži byla Jitka Jachninová nejen životní partnerkou a oporou, ale i spolupracovnicí na poli kulturním. Jitka Jachninová má se svým manželem dvě děti a v době natáčení rozhovoru (2021) žila v Českých Budějovicích.