Vjačeslav Iljašenko

* 1959  

  • „To bylo zvláštní. Já přemýšlel, proč dají tolik peněz na takové věci. To byly tisíce knih, které určitě nikdo nečetl. To byly ideologické otázky, například dějiny nějakého okresu Ukrajiny od osmnáctého roku do války. Ty věci psali lidé, kteří dělali komunistickou kariéru. Oni museli napsat nějakou knížku, když dělali doktorát. To byla surrealistická literatura, tisíce, tisíce knih, které nikdo nečetl. My jsme si z toho dělali srandu. Všichni jsme pili vodku v pracovní době a dělali si srandu z knížek, které jsme dělali, protože všichni dobře věděli, že je nikdo nepotřebuje, že to je prostě plán, peníze, a tak tisíce lidí tisknou knížky. Ty knížky pak stojí v obrovských prodejnách a nikdo je tam nekupuje. Každá knihovna na Ukrajině ale musí koupit ty knížky, ony tam pak taky stojí v regálech. Takže takový normální Kafka každý den kolem nás.“

  • „To byl normální způsob, vždy se musel vymyslet správný název, aby se líbil ideologické komisi. Protože každá výstava nebo film měly kontrolní komisi ideologických pracovníků, kteří dávali poslední povolení. Udělali výstavu a pak na ni přišli a říkali, že to musí pryč a to taky musí pryč a to taky není hezké. Taková ideologická kontrola byla. A pak byly na výstavách vidět i prázdné zdi. V poslední minutu jsme museli sundat nějaký obraz nebo grafiku, protože náš hlavní ředitel komunistické strany svazu výtvarníků rozhodl. Tam vždy byl takový pán, který měl na starost správný ideologický obraz té výstavy.“

  • „Moc dobře si to pamatuju, protože my jsme bydleli na okraji Kyjeva a kolem našeho domu jezdily obrovské náklaďáky a auta s betonem. Jedno za druhým, pár týdnů kolem domu na hlavní cestu a tam už byl skoro vidět Černobyl. Hodně blízko to bylo. Já si to dobře pamatuju, protože to bylo dvacátého šestého, a nikdo o tom pak netušil. Ještě čtvrtého nebo pátého května o tom nikdo nevěděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.09.2017

    (audio)
    délka: 01:19:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z Černobylu se šířila radiace, a děti si hrály venku

Vjačeslav Iljašenko, 2017
Vjačeslav Iljašenko, 2017
zdroj: archiv pamětníka

Vjačeslav Iljašenko se narodil 5. června 1959 v Kyjevě na Ukrajině. V roce 1982 absolvoval výtvarnou akademii ve Lvově. Pracoval jako grafik a ilustrátor ve vydavatelství knih. Byl svědkem toho, jak za socialismu v 70. a 80. letech v Sovětském svazu fungovala cenzura při vydávání knih i pořádání výstav. Působil také jako učitel na výtvarné škole. Když v roce 1986 došlo v jaderné elektrárně Černobyl k havárii, byl právě v Kyjevě, který byl rovněž zasažen radiací. Byl rozčarován z toho, že úřady rozsah havárie tajily a vědomě vystavily obyvatele radiaci. Několik jeho známých poté na následky ozáření zemřelo. V roce 1992 využil možnosti přestěhovat se do tehdejšího Československa. Jeho žena měla české předky, patřila mezi volyňské Čechy. Československo počátkem 90. let umožnilo těmto lidem a jejich potomkům návrat. S manželkou a dvěma dcerami se usadil na Náchodsku. Našel si práci jako designér a vedl také výtvarné kurzy pro děti. Je autorem řady obrazů v církevních budovách ve východních Čechách. V Česku zůstal, založil cestovní kancelář a organizuje programy pro rusky mluvící turisty.