Jaroslav Hrňa

* 1934

  • „První, koho jsem doprovázel, byl bývalý prezident Svoboda. Tehdy ještě neměl žádnou funkci a dostal povolenku z generálního ředitelství z Prahy. U nás byl tehdy ředitel Špeta u Vojenských lesů v Mimoni. Poslal mě, abych byl v tolik a tolik na lesním zámečku, že přijede Svoboda se svým přítelem, že je doprovodím na srnečka. Přijeli autem, takovou starou tatřičkou, auto z první republiky. Na zámečku jsme chvíli pobyli, jeli jsme do lesa a Svoboda mě požádal: ‚Soudruhu, já bych měl zájem, aby si můj kamarád střelil. Já nemusím, já už mám srnečků nastřílených dost.‘ Požádal, abych ho posadil někde na posed, že se v tom vyzná, kdyby přišel nějaký srnec na odstřel, tak ho střelí. Já šel s tím děkanem lovit, byl to děkan Karlovy univerzity. Večer jsme srnce nepotkali, vrátili jsme se na zámeček. A mně bylo hanba, posadili mě ke stolu, pan Svoboda a děkan vařili a obsluhovali mě. Tehdy mi bylo dvacet sedm. Myslel jsem, že budu vařit já, a oni se starali o mě. Poznal jsem Svobodu jako bezvadného člověka, málokdo by to z takových lidí udělal.“

  • „Když jsme žili na Brhlence, tak v březnu roku 1945, nebo začátkem dubna, přišla skupina lidí, odvedli moje rodiče a tři sta metrů za barákem je zastřelili.“ –„Co to bylo za lidi?“ – „Dodneška nikdo neví, co to bylo za lidi. Vydávali se buď za partyzány nebo co, byli všelijak vyzbrojení, měli na sobě německé vojenské mundúry, pláště. Mně bylo v té době jedenáct, jako kluk jsem byl při tom. Seděli u nás v kuchyni na hájovně, pak řekli: 'Půjdete s námi.' My jsme byli čtyři kluci a pohrozili nám, jak vyjdeme ven, že nás zastřelí.“ - „Mluvili německy, nebo česky?“- „Mluvili česky.“ - „A měli německé mundúry?“ - „Někteří měli normální oblečení, někteří německé.“ - „Německá armáda nebo gestapo to nebylo?“ – „Gestapo to určitě nebylo.“ – „A jaký byl důvod?“ – „Důvod byl asi takový, že vykradli celou hájovnu, co jsme tam měli cenného, to od nás odnesli. Mámin liščí kožich, flinty, peřiny, prostěradla, povlaky. Co našli, svázali do ranců, hodili přes ramena a odešli pryč.“

  • „Naši vojáci měli střelnici Židlov. Když měli cvičení, měli tam tři tanky, odstříleli…to bylo asi dva kilometry jízdy, na konci měli terče, odstříleli a vrátili se. Když přišli Rusové, prodloužili a rozšířili to, to jsem těžil. Útočná zóna byla asi šest kilometrů dlouhá potom. Rozstřílení vzniklo, až když přišli Rusové. Oni útočili v celých tankových praporech, to bylo tanků a ran! Teď jim to ulítlo do lesa. Na střelnici u Bělé se jednou stalo, že když se Rusové vraceli, projeli tu trasu, voják nevybil, vystřelil granát a ten vybuchl v bělské škole. Prázdniny to nebyly, ale žáci třídy, kde ten granát vybuchl, byli zrovna v tělocvičně. Strašná klika.“

  • „Stalo se mi, že jsem byl v lese, vojáci v lese šli se samopaly něco pytlačit, řadoví vojáci. Začal jsem s nimi mluvit a oni samopaly otočené furt na mě. Vysvětloval jsem jim to rusky, že to je zakázané, že pytlačit se u nás nesmí. Pak jsme se v klidu rozešli. Ale viděl jsem, že jsou to ženisti z Kuřívod. S velitelem jsem se znal a zajel za ním, že jeho vojáci tam pytlačili. Nechal je nastoupit, abych je ukázal, já je poznal hned. Vzali je do kanceláře a tam praporčík nižší šarže, vzal si je a zbil je dokrvava. Až mi bylo těch kluků líto, že jsem to vůbec řekl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 07.07.2021

    (audio)
    délka: 01:30:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lesník vodil v Ralsku generály na lov a chytal sovětské pytláky

Jaroslav Hrňa před svojí hájovnou v Ploužnici, 1964
Jaroslav Hrňa před svojí hájovnou v Ploužnici, 1964
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Hrňa pochází z Uherskohradišťska, narodil se 27. února 1934 v Bojkovicích. Jeho otec Ladislav Hrňa pracoval jako hajný, časem se rodina usadila na hájovně Brhlenka u Pozděchova. Na tuto hájovnu přišla ke konci války tlupa ozbrojených mužů, patrně partyzánů či banditů, a Jaroslavovi rodiče zastřelili a hájovnu vykradli. Pamětník s dalšími třemi bratry zůstali sirotky, ve vizovickém sirotčinci zažili konec války a osvobození. Vyšetřování vraždy rodičů nikdy neproběhlo. Na přelomu 40. a 50. let vystudoval Jaroslav lesnické učiliště v Hejnicích, chtěl jít ve stopách otce a stát se hajným. Po vyučení jej umístili do Jizerských hor, kde se mu však nelíbilo a na vlastní pěst zařídil své přemístění do nově vzniklých vojenských lesů na Mimoňsku. Mezi léty 1954 a 1956 sloužil na vojně, mimo jiné opevňoval bunkry na hranici se západním Německem. Po návratu z vojny se seznámil v zanikající obci Jezová se svou manželkou Růženou, svatbu měli v roce 1960. Hrňovi posléze nalezli nový domov v Ploužnici, kde založili rodinu, měli dceru Soňu a syna Jaroslava. Jako místní lesník doprovázel na honitby a čekanou vysoce postavené generály (Ludvíka Svobodu, Václava Prchlíka, Vladimíra Janka, Martina Dzúra, i sovětského maršála Grečka), s Václavem Prchlíkem udržoval bližší přátelský vztah. Po Vysočanském sjezdu v roce 1968 krátce ukrýval doma svého ředitele Ladislava Zdeňka, který se dočasně ocitl v nemilosti režimu. Přítomnost sovětských vojsk od srpna 1968 Jaroslavovi ztěžovala hospodářskou práci v lese kvůli tomu, že tanková cvičení neprobíhala vždy podle plánu, vojenská technika ničila lesy a řadoví vojáci i oficíři často pytlačili v lese. Jaroslav přesto se Sověty udržoval i přátelské vztahy, nevzpomíná na ně jako na nepřátele, ale jako na lidi, se kterými denně přicházel do kontaktu. Vojenské lesy po odchodu okupačních vojsk v roce 1991 zůstaly podle pamětníka v lepším stavu než mnohé běžné státní lesy. V nové svobodné éře jej kvůli myslivosti navštěvovali pro změnu lidé ze západních zemí. Jaroslav pracoval pro lesy až do roku 1999, starost mu nedělali už vojáci, ale nepořádní turisté. Se svojí manželkou žil v roce 2021 stále v Ploužnici.