Jaroslav Hrbáč

"Na tom řízení výroby, to byla jako generace mladá, já jsem byl tenkrát třicátník a oni to už byli tak pět, šest nebo deset roků před důchodem, tak ti jako vládli. Když přišlo takzvané pražské jaro, ano, tak vyloženě podněcovali. Máte svobodu, tak si můžete říct, co chcete, a podobně. Já jsem vždycky na to řekl: 'Prosím vás, buďte tak laskav, ano, my nejsme žádní tací, že si s námi budete mávat, jak chcete. A i když je demokracie, tak demokracie ano, každopádně ale ne že vy budete takto jednat s lidmi,' a podobně. Takže já jsem se řezal, i když to byl předseda krajské organizace, zkrátka horňácký rebel."

"Veškerá perspektiva pro mě nebyla žádná. Takto se mnou tenkrát škaredě cvičili. Zkrátka, když mě chtěl někdo třeba vzít, dejme tomu na dílnu nebo jako na mistra nebo nedejbože dílovedoucího, to by byla vyšší funkce, tak vždycky jedna organizace řekla: 'Ano, my ho chceme, my ho vezmeme,' ale ti, co mě tam měli pustit, tak ti řekli: 'Ne.' Takže já jsem opravdu musel dělat furt to, co jsem dělal, akorát v té nižší třídě. Tak si se mnou pinkali, jak zkrátka potřebovali. Tenkrát, potom to už byly nové kádry... Potom za pár roků mě potkalo štěstí, že někdy až v roce 1981 za mnou zašel, to tenkrát byly takzvané nomenklaturní kádry, a došel za mnou jeden ten kádr, nebudu jmenovat, jestli bych mu neporadil, když dělá diplomku, jestli bych mu neřekl zas něco o řízení výroby."