Mgr. Terezie Hradilková

* 1961  

  • „Naše máma měla hrůzu, protože to vypadalo, že bude válka, okupace a že se bude střílet. Tak chtěla, abychom s tátou aspoň byli na jedné hromadě, takže jsme odjeli vlakem domů do Prahy. Vystoupili jsme na Hlavním nádraží, máma nás vzala každého za jednu ruku a ještě vodítko psa. Na nádraží byl kordon vojáků – pamatuju si na ty uniformy a samopaly. A máma jen drtila mezi zuby na psa: ‚Dášo, buď zticha! Neštěkej!' A na nás: ‚Buďte ticho!' A já jsem si představila, že kdyby ta Dáša zaštěkala, tak nás okamžitě zastřelí.”

  • „Přesně v těch chvílích, kdy mě nutili, abych šla do SSM, nebo když jsem si měla vybrat, jestli něco za něco, takové ty běžné malé ústupky, jsem vždycky věděla, co udělat, protože jsem jako dítě slyšela, co jsem slyšela, žila jsem v tom a jsem za to rodičům a všem těm farářům a kamarádkám Jitky Malíkové strašně vděčná, že nás z toho nevynechali, že to netajili, že to řekli.”

  • „Potom si pamatuju, když začali přicházet po prvních amnestiích kněží, kamarádi mého táty, z vězení. Scházeli se na chalupě u mého dědečka a babičky, kam za námi jezdili. Mně přišlo, že to bylo takové rekreační nebo rehabilitační centrum. Mně bylo čtyři, pět nebo šest let. My děti jsme spaly na velké společné posteli ve světnici a dospělí seděli v té druhé části, kde se svítilo. A oni povídali, takže jsem vyslechla všechny ty příběhy o tom, jak ve vězení chodili dny a dny bosi v samotkách, jak se dělalo víno z rozinek nebo z chleba, kdo koho vysvětil, kdo koho naučil jaké filosofické teorie. Asi si nepamatuju přesný obsah, ale to, že si dělali víno z rozinek, když někdo dostal vánočku v balíčku, nebo to, že Aťa Mandl chodil na samotce dny a dny dokola a že vždycky, když šel desáté kolo, tak ho polili vodou, si dítě zapamatuje. Oni si asi mysleli, že spíme, nevím. A já jsem za to byla potom hrozně vděčná.”

  • „Já si myslím, že je problém v tom, že komunistická strana a režim nebyly principiálně odsouzeny, třeba zákazem komunistické strany. Já jsem si vždy uvědomovala – protože jsem mezi těmi lidmi žila –, že změna režimu neznamená změnu lidí. Ti, se kterými jsem chodila do školy, na vysokou školu, které jsem potkávala na nákupu nebo o kterých jsem četla, byli lidé, kteří se většinou báli nebo využívali v tom režimu, co šlo, pro sebe. A ti se nezměnili, změnil se režim, vyměnili se někteří lidé v garnituře. A naše nadšení a oslava svobody a nového režimu zřejmě nebyly dost silné na to, abychom změnili postoje té masy, která dříve byla tou šedou mlčící. Takže v tuto chvíli, kdy jsou ve vládnoucí garnituře opět lidé, kteří nemají vizi individuální svobody, zodpovědnosti a dodržování lidských práv, kdy se ty vize, za kterými jsme šli a kvůli kterým jsme vynakládali energii, stávají vysmívanými termíny, mě to štve. Vidím, že to jsou projevy zezdola – jak se převalila vlna revoluce a nadšení, tak se teď dostává na povrch to, co ta vlna vynesla zespodu: spousta nenávisti, vulgarity a sprostoty. Mně připadá, že teď možná i díky té snadné komunikaci třeba na facebooku, kdy každý může nadávat, komu chce a kde chce, a hned je to vidět, to jde nahoru. A to, že reprezentanti naší země jsou také takoví – vulgární, sprostí, jednoduší, což se líbí těm, kteří jsou stejní a dává jim to příležitost se takto projevovat, je smutné a někdy frustrující. Ale asi je to tak, že revoluce nebo svoboda nejde vyhrát jednou provždy – je to permanentní proces.”

  • „Občanská angažovanost nebo možnost dělat to, co si myslíš, že je správné, aniž bys patřil k vládnoucí garnituře nebo do nějaké instituce, to pro mě je to, co znamená svoboda. Možnost založit nestátní organizaci, tj. organizaci, která nebyla založena z vůle nějaké instituce, ale na základě nějaké potřeby či vůle odborníků nebo lidí, které něco spojuje, to pro mne byly dveře ke svobodě.”

  • „V letech 1988 a 1989 byl hrozně důležitý čas, kdy se rozšířil pocit potřeby aktivního vyjádření do šedé zóny mlčících lidí, což mi pak připadalo, že bylo hrozně důležité v listopadu 1989 – díky tomu do toho ti lidé šli. Kdyby ten listopad přišel ve chvíli, kdy byla jen Charta 77, tak si myslím, že by se ten režim nezměnil.”

  • „Karel Bartošek to taky hodně odnesl. Jeho příběh je ten, jak mu před dveře položili rakev s jeho jmenovkou na rakvi, takže když přišly jeho dcery, Nataša s Veronikou, domů, tak tam tu rakev našly. Bylo to v době, kdy se snažili pana Medka shodit z mostu a Vaška Malého odvezli, takže tehdy začali [Bartoškovi o emigraci] uvažovat. V té době odjížděl Janek Mlynárik ve svých sedmnácti, můj přítel Tomáš, se kterým jsem se pak rozešla, odjel do Anglie, Tominovi odjeli, s Lukášem Tominem jsem si byla strašně blízká. To byly takové bolestné kruťárny, které jsme zažívali, furt jsme chodili na nádraží, furt jsme se s někým loučili, vždycky jsme se předtím strašně opili, aby to šlo nějak vydržet – a v těch kocovinách na těch nádražích ty mávačky… My jsme si tenkrát mysleli, že je to navždycky.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.05.2019

    (audio)
    délka: 01:38:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 14.11.2019

    (audio)
    délka: 01:35:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svobodu asi nelze vyhrát jednou provždy – je to permanentní proces

Terezie na Kampě, 1981
Terezie na Kampě, 1981
zdroj: Archiv Terezie Hradilkové

Terezie Hradilková se narodila 18. dubna 1961 v Praze jako nejmladší ze tří dětí Zdenky a Přemysla Muchových. Vyrůstala v katolické rodině, rodiče doma vytvářeli prostor k propojování lidí z oficiálních a neoficiálních struktur náboženského života. Na gymnáziu se sblížila s vrstevníky z disidentského prostředí, zároveň se spřátelila s lidmi ze starší generace undergroundu kolem kapely Plastic People, účastnila se bytových seminářů u Jiřího a Dany Němcových v Ječné ulici v Praze. Z kádrových důvodů měla problém dostat se na školu – na gymnázium byla přijata na odvolání, na studium defektologie (speciální pedagogiky) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nastoupila na druhý pokus díky doporučení nadřízené v internátní škole pro nevidomé, kde pracovala po maturitě jako vychovatelka. Na sklonku 80. let spoluzaložila sdružení Pražské matky usilující o zlepšení stavu životního prostředí. Dále se účastnila demonstrací, distribuovala letáky a samizdat. Po revoluci se stále aktivně angažovala v rámci spolku Pražské matky, ale zejména se věnovala podpoře rodin s postiženými dětmi – založila neziskovou organizaci Společnost pro ranou péči, kterou vedla 20 let. Plně se zapojila do dění sametové revoluce včetně výjezdů na venkov. V roce 2019 pokračovala ve svých snahách o zlepšení životních podmínek postižených osob.