Jan Hrad

* 1961  

  • „Jednou jsem předčítal protiválečnou knihu od Daltona Trumba Johnny si vzal pušku. A předčítal jsem z ní určitý úryvek a někdo to nahlásil, [protože] to byl úryvek strašně protiválečný. Tak mě s tou knihou udali. S tou knihou jsem musel jet do Olomouce k prokurátorovi vysvětlit, že ta kniha není zakázaná. Že byla vydaná normálně v roce ´78 nakladatelstvím, musel jsem ji vzít s sebou. Ten prokurátor si ji tenkrát přečetl a nemohl dělat nic, protože byla povolená. Jenže oni si mysleli, že je to zakázaná knížka. A ona byla povolená. Takže nemohl dělat nic, ale řekl, když ji četl, že by ji zakázal. Že je to divné, že se na to musí podívat. A schoval si ji.“

  • „Maminka jezdila do Řecka nerada, to vím. Buď tam měla [s tamějšími usedlíky] nějaký konflikt, protože oni na to vždycky koukali, když ukázala ten svůj pas, koukali na ně jako na ty odsunuté, jako na ty, co té zemi škodili. Ti dnešní úředníci, co to třeba nezažili, je měli za takové… Nejezdila tam moc často, protože když přijela tamhle, nebo jsme jeli skrz ty vesnice tím severním Řeckem, tak tam viděla tu válku. Akorát, co si pamatovala z dětství, tak to byly vypálené domy, vraždy a útěky pořád někam a hlad. Schovávání se pořád do lesa v noci, když bylo bombardování nebo když přecházela ta vojska. Celou válku vlastně to tam bylo. Celou válku a pak ještě dva roky po ní. Takže ona si užila vlastně pět, šest, sedm let ve válce.“

  • „V noci nás vzbudila letadla. A ráno se vstalo. Rozhlas ještě normálně běžel. A rodiče zpanikařili, že je válka. Tak mě jako malého vzali a odvezli mě k tetě na venkov do Chrástu. Tam že budu v bezpečí. Ale paradoxní bylo, že v tom Chrástu na železnici vykládali všechny tanky a že tam bylo pomalu víc Rusů než v Plzni. Jak tam byl železniční kordon na Prahu, tak tam byla spousta tanků. My jsme tam mezi nimi jako malí pobíhali, chodili, protože nám se to svým způsobem líbilo, protože jsme byli malí kluci.“

  • „Z Liptovského Mikuláše jsme museli dovézt dozimetry – to jsou přístroje na měření radiace – na kalibrace do vojenského útvaru do Olomouce, do ruských kasáren. Protože Rusové všechno, co mělo s atomem něco společného, tak to Rusové měli pod palcem. A my jsme tam nějak gazíkem nedojeli, tak jsme museli jet vlakem a tu bednu s těmi dozimetry jsme táhli. Takovou velikánskou bednu, těžkou. Tak jsme [ji] dva táhli do vlaku z Liptovského Mikuláše do Olomouce, kde jsme tu bednu vyhodili. Bylo to v zimě tenkrát. A posadili jsme se tam do kavárny, kde jsme si dali kafe, pivo a seděli jsme tam. A měli jsme tam tu bednu a vylétl na nás číšník. A ona měla ten radioaktivní znak, protože to byl vlastně takový malý radioaktivní [náklad]. Ty dozimetry měly něco společného s radioaktivitou, tak tam musel být ten znak. A vím, že tenkrát paradoxně jsme seděli [a pak] přišel ten kavárník. A my jsme mu tam seděli asi dvě hodiny a nechtělo se nám do těch ruských kasáren s tou bednou, protože jsme nevěděli, co nás tam čeká. Tak jsme tam radši seděli. A on ten číšník povídal: ‚Chlapci, copak to vezete v té bedně?' A ten můj kamarád, nějaký Ilja Dvořák z Brna, který byl vyhozený z filosofické fakulty, tak mu povídá: ‚A copak bychom vezli? Vezeme atomovou bombu tady do ruských kasáren.' A on nás ten kavárník s tou ‚atomovou bombou' vyhodil na náměstí, že to nemůže, že tady je zodpovědný za ty hosty. Tak nás vyhodil ven a my jsme ji dotáhli do těch ruských kasáren. Tam jsme prožili noc s ruskými vojáky – a byla to jedna z nejúžasnějších nocí mého života, protože jeden ruský voják tam vytáhl kytaru a zpíval dumky. A v životě jsem je neslyšel tak nádherně zpívat jako to zpíval on.“

  • „Po nedělním obědě se chodívalo se džbánky do hospody pro pivo. Ruský tank tehdy vyjel po Doudlevecké třídě – a tam byly všude dlažební kostky. Slovanská třída v Plzni a Doudlevecká, ty byly celé z dlažebních kostek. A ten ruský tank se tam v plné rychlosti otáčel, my stáli v té hospodě a hospodský nám do džbánků točil pivo. [V té chvíli tankistovi] vylétla dlažební kostka od pásu, vlétla oknem do hospody [a] rozbila sklo. A tenkrát hospodský zakřičel: ‚Ježiši, střílí po nás z tanků!' A všichni si lehli na zem. A já ještě to pivo neměl načepované, ale soused, jak už to měl, tak, jak si lehal, vylil půlku toho džbánku. A [pak] jsme to nesli domů a já jsem slyšel za dveřmi: ‚Ty jsi to pivo zase upíjel z toho džbánku!' A ten soused povídal: ‚Ne, tati, po nás střílel ruský tank!' – ‚Já ti dám, že střílel tank!' Tak mu nafackoval a od té doby můj soused nesnášel Rusy.“

  • „Někdy v roce ´77, ´78 jsme se dozvěděli, že tady na pláži Ostende v Bolevci bude hrát kapela Plastic People, že tam budou mít tajný koncert. Tak jsme se tam vypravili. To mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let. S kamarády jsme se tam vypravili, že půjdeme na Plastic People. To byla kapela zakázaná. Je známá tím, že ji obhajoval potom – i když ji nemohl ani slyšet, ani kousek její písničky – profesor Patočka. Tenkrát kvůli ní měl hodně potíže. Velké potíže. Tak jsme vyrazili na ten koncert, tam jsme si sedli – to bylo takhle venku, pěkně ticho – teď se tam scházeli – to byly samé takové ty máničky, jak se jim povídalo. Samí takoví kluci. Ona to nebyla kapela, že by nějak hudebně dobře hrála, ale chodilo se tam z protestu, že byla zakázaná, tak se na ni šlo. Z protestu proti režimu. A než jsme si sedli [a] odzpívali sloku, tak to bylo obklíčené policajty a estébáky. A najednou se ten kruh uzavřel. Nám se povedlo utéct. Přes Bolevecký rybník jsme plavali do rákosí. Tam jsme byli schovaní v blátě. A jednoho mého kamaráda, Láďu Klase, chytili a zatkli. A on měl strašné štěstí, protože ten policajt se ho ptal: ‚Kampak chodíš na školu? Na jaké gymnázium, nebo chodíš na nějakou střední školu?' A on povídal, že se učí zedníkem. A ti policajti teď nevěděli, co s ním, protože když by chodil na gymnázium, tak by ho vyhodili z gymnázia, že byl na zakázaném [koncertě], tak by mohli [jít se] stížností do školy a mohl by být vyhozen ze školy, ale on řekl, že se učí zedníkem. A oni teď nevěděli – ježiš, zedníka vyhodit, to je blbé, už je jich takhle [málo]. Tak ho tam zbili pendrekem. Pořádně ho zbili a pustili ho.“

  • „Byl jsem vybrán jako kádrová rezerva s podmínkou, že když mě dají na školu, na večerní průmyslovku - a já to nevěděl - že půjdu jako kádrová rezerva a že pak za mnou přijdou a budu muset vstoupit do komunistické strany. Tak za mnou přišel kádrovák a říkal: ‚Půjdeš?' A já to odmítl, že do komunistické strany nepůjdu. A dělal jsem si legraci a odůvodnil jsem to [tak], že můj pradědeček ještě žije a že je monarchista a že ten by to už vůbec nepřežil. Ten špatně snášel Masaryka, nemohl [ho] vydýchat. A že tohle by už [vůbec] nemohl vydýchat. A že je mu pomalu přes devadesát let a že by to byla jeho smrt. A oni věděli, že je to legrace, tak mě tam nevzali.“

  • „Ten osmdesátý devátý [rok] to byla strašná… Ono to bylo něco nepředstavitelného pro lidi. My jsme tady zažili, že člověk nemohl nikam. A najednou v tom devadesátém to byla úžasná věc, že jsem si sedl do auta a najednou jsem si projel celou Evropu. Bez nějakého… Tedy musel ještě člověk ukázat pas. Byly hranice, nebyl ten Schengen, nemohlo se normálně. Ale bylo to něco nepředstavitelného. Prvně jsem jel do Vídně ke svému kamarádovi, který tam utekl. A překročil jsem hranici, Rakousko. A teď jsem se tam zastavil a nechtěl jsem tomu věřit, že jsem na druhé straně. Teď jsem koukal na ty lepší silnice. Všechny ty obchody… Člověk tomu nechtěl věřit. Myslel jsem si, že se vzbudím ze sna.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 12.10.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Proti režimu jsem protestoval spíše gándhíovsky

Jan Hrad
Jan Hrad
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Hrad se narodil 30. září 1961 v Plzni. Jeho matka utekla ve dvanácti letech z Řecka zmítaného občanskou válkou do Československa. Jeho otec pocházel z Pošumaví. Dramatického roku 1968 nastoupil pamětník do první třídy. Zažil zvuk sovětských letadel i všudypřítomné tanky. V 70. letech se začal věnovat své velké lásce, jezdectví. Večerní průmyslovku, na kterou byl přijat jako kádrová rezerva, nedokončil. Zaprvé odmítl vstup do komunistické strany, za druhé musel právě roku 1977 začít pracovat u Pozemních staveb. V roce 1979 narukoval na vojnu do Valašského Meziříčí. Poté byl převelen do Liptovského Mikuláše. Od roku 1981 pokračoval v zaměstnání u Pozemních staveb. Kvůli incidentu během oprav s tehdejším plzeňském sídle komunistické strany musel z práce odejít. Vrátil se k trénování dostihových koní. Díky svému jezdeckému talentu si zahrál v řadě filmů a pohádek. Patřil k signatářům protirežimního provolání Několik vět. V listopadu 1989 se účastnil protirežimních demonstrací v Plzni. Po pádu železné opony několikrát spolu s matkou navštívil její rodnou zemi. Roku 1995 začal pracovat u pohotovostních služeb plzeňské vodárny, kde působí dodnes. Nadále přitom vyučuje jezdectví a věnuje se i své další zálibě, literatuře.