Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hrad (* 1961)

• narodil se 30. září 1961 v Plzni řecké uprchlici a českému otci

• v roce 1968 zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v 70. letech se začal věnovat jezdectví

• nastoupil na večerní průmyslovku jako kádrová rezerva, vstup do strany však odmítl

• v letech 1977-79 pracoval u Pozemních staveb

• v roce 1979 nastoupil na vojnu do Valašského Meziříčí, poté byl převelen do Liptovského Mikuláše

• od roku 1981 pokračoval v zaměstnání u Pozemních staveb

• vrátil se k trénování dostihových koní

• díky svému jezdeckému talentu si zahrál v řadě filmů a pohádek

• roku 1989 podepsal petici Několik vět

• v listopadu 1989 se účastnil protirežimních demonstrací v Plzni

• roku 1995 začal pracovat u pohotovostních služeb plzeňské vodárny

Jan Hrad se narodil 30. září 1961 v Plzni. Domovem jeho matky Lenky Angelevské bylo Řecko. Otec Jan Hrad pocházel z Pošumaví, z Bílovic u Sušice.

Řecká občanská válka v zádech

Roku 1947, kdy v Řecku probíhala krutá občanská válka, emigrovala matka pamětníka ve svých dvanácti letech do Československa. Na převoz do bezpečí je před cestou vybavovali angličtí vojáci. Hlavní bylo rychle shromáždit všechny děti a dostat je z válečného území. „Tam se tehdy už zkoušely i první napalmové nálety,“ konstatuje pamětník. Odvážel je pak vlak vystlaný slámou, ve kterém se jinak vozil dobytek. Počítalo se přitom s tím, že všechny tyto uprchlíky odvezou z Řecka do Jugoslávie. „Tito se ale tehdy pohádal se Stalinem a odmítl je přijmout.“ Ani Sovětský svaz, ani nikdo jiný neměl o uprchlíky zájem. Ještě před komunistickým pučem v roce 1948 jim nakonec nabídlo nový domov Československo. Táborů pro ně bylo víc, ale Janova maminka přijela spolu s ostatními do Mikulova. Bydleli na ubytovně a staraly se o ně ošetřovatelky, které je učily i českému jazyku. Celkový přístup k dětským uprchlíkům byl prý velice vstřícný. Chodili pak i jako ostatní do základní školy, přičemž bydleli na internátu.

Maminka pamětníka nejprve v Brně vystudovala elektrotechniku a pak až do penze pracovala v Plzni v telefonní ústředně u státní dráhy. V padesátých letech se v Plzni seznámila se svým budoucím manželem díky svým tanečním návštěvám Svazáčku. Vzali se v roce 1960. Kamarád otce si zase vzal maminčinu nejlepší kamarádku, také Řekyni.

Tatínek byl vyučený zedník a měl stavební průmyslovku stejně jako pamětník. Dělal stavbyvedoucího. Neměl to ale lehké. „Jak člověk odmítl příslušnost k té straně, tak už měl stigma,“

Směr Jugoslávie, Austrálie i USA

Co se týče ostatních členů rodiny pamětníka, babička se dostala do Jugoslávie. Jeho dědeček Theodor Angelevski emigroval na počátku občanské války do USA. „Co si pamatuji, tak vždycky povídal: ‚To víš, než jsem šel do té Ameriky, tak mi všichni povídali, že ulice jsou tam zlatem dlážděné. No, a já tam přijel a zjistil jsem dvě věci: ulice že tam nejsou dlážděné vůbec a že já jsem ten, na koho se čeká, že je tam vydláždí,‘“ vypráví pamětník.

V USA musel dědeček zůstat až do roku 1974, než padla vojenská junta v Řecku. „Paradoxem je, že když tam začala občanská válka, tak se svým nejstarším synem bojoval v ELAS[1].“ Ten rovněž emigroval do USA a odtamtud pak do Austrálie. Kvůli účasti v ELAS se tak oba vyhnuli jisté smrti buď ze strany komunistů, nebo ze strany monarcho-fašistické junty.

Tahle vlna emigrací se pak vezla s celou rodinou. Režim navíc tehdy vyzdvihoval počin přijetí uprchlíků a přivlastnil si roli jejich zachránců. „Děda sem nechtěl přijet, protože už tady za chvíli prokoukli ten stalinistický režim. Celá řada Řeků se pak po amnestii, po pádu vojenské diktatury v Řecku, raději vrátila do vlasti, než aby zůstala tady. I když do horších ekonomických podmínek.“

Vzbudila nás sovětská letadla

Pamětník nastoupil do první třídy právě v roce 1968, a tehdy zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy. „V noci nás vzbudila letadla. A ráno se vstalo. Rozhlas ještě normálně běžel. A rodiče zpanikařili, že je válka. Tak mě jako malého vzali a odvezli mě k tetě na venkov do Chrástu. Tam že budeme v bezpečí.“ Paradoxně však tehdy v Chrástu bylo víc tanků než v Plzni, protože tam vedl železniční koridor na Prahu. Na železnici tam tak vykládali všechny tanky. „My jsme tam mezi nimi jako malí pobíhali, chodili, protože nám se to svým způsobem líbilo.“

Jak jsme kvůli Sovětům rozlili pivo

V tomtéž dramatickém roce chodil pamětník jako malý, sedmiletý kluk s kamarádem od sousedů svým tatínkům do hospody pro pivo. Když stáli v hospodě a nechali si pivo od hospodského čepovat, vyjel najednou tank po Doudlevecké třídě, která tehdy byla celá z dlažebních kostek. „V té chvíli tankistovi vylétla dlažební kostka od pásu, vlétla oknem do hospody a rozbila sklo. A tenkrát hospodský zakřičel: ‚Ježiši, střílí po nás z tanků!‘ A všichni si lehli na zem. A já ještě to pivo neměl načepované, ale soused, jak už to měl, tak jak si lehal, tak vylil půlku toho džbánku.“ Doma mu tatínek na žádnou historku s tankem neskočil a dal mu co proto. „A od té doby můj soused nesnášel Rusy.“

Chlapec v odboji

Díky tomu, že v tomtéž dramatickém roce už pamětník uměl číst a psát, využil jeho schopností i nevinnosti soused k troše odboje. Měli si vzít vápno, štětku a jít na plot napsat nápis dle jasných instrukcí. Sám se tam bál, ale věřil, že malým dětem Rusové nic neudělají. „Na ten nápis nezapomenu do smrti, protože jsme tam měli napsáno: ‚Ej, Rusi, Rusi, neberte nám husy. Seberte si Husáka, ať nám tady nekdáká!‘“

Začátek lásky ke koním

Už v 70. letech projevoval pamětník velký zájem o sport. Vedle ježdění na kajacích ho velmi zaujali koně. V jedenácti, dvanácti letech se začal věnovat práci i ježdění v jezdeckých oddílech na Borech nebo v Bolevci, kde poznal celou řadu zajímavých lidí. „Trénovali nás bývalí příslušníci dragounských jednotek. Ti byli hodně protirežimní.“ Užil si tak zde nefalšované vojenské výchovy. Zajímavé je, že je tehdy učil například jeden trenér, bývalý voják Wehrmachtu, Ladislav Šmaus. V konkurenčním jezdeckém oddílu byl zase důstojník československé armády Jindřich Züber, který zažil koncentrační tábor, kam byl odveden za odbojovou činnost. „A tihle dva byli nerozluční kamarádi,“ vzpomíná Jan.

Odmítnutí vstupu do strany

Emigrace v rodině pamětníkovi uškodily tak, že se nedostal na školu. Rodiče byli navíc protirežimní. „Otec se neangažoval v komunistické straně. Moje maminka, ta byla úplně proti politice. Říkala, že právě kvůli politice vznikají občanské války.“ Pamětníka pak vybrali jako kádrovou rezervu na večerní průmyslovku. „Já to nevěděl, že pak za mnou přijdou a já budu muset vstoupit do komunistické strany.“ Jejich nabídku pamětník odmítl, a tak ho nechali být. Školu však nemohl dodělat, protože od roku 1977 musel po dobu dvou let dělat pomocné práce u Pozemních staveb.

Rozehnaný koncert na bolevecké pláži Ostende

Pamětník dále vzpomíná na zážitek z rozehnaného rockového koncertu poblíž Plzně. „To mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let.“ Než však kapela odehrála první sloku, byla i se všemi svými fanoušky obklíčena policajty a příslušníky StB. „Nám se povedlo utéct - přes Bolevecký rybník jsme plavali do rákosí. Tam jsme byli schovaní v blátě. A jednoho mého kamaráda, Láďu Klase, chytili a zatkli.“ Vyhrožovali mu vyhozením ze školy, zjistili však, že se učí zedníkem. „Tak ho tam zbili pendrekem. Pořádně ho zbili a pustili ho.“ Podobný osud prý čekal i další účastníky. Byli zbiti, vyhozeni ze školy apod.

Vojna – tvrdá práce i intelektuální svět

V roce 1979 pamětník narukoval na vojnu do Valašského Meziříčí k praporu železničního vojska. „Byli to takoví pokračovatelé Pomocných technických praporů, které byly zrušené, ale dávali se k nim lidi, kteří byli nespolehliví vůči režimu, anebo kriminálníci.“ Přesto je pamětník vděčný za to, že zde mohl poznat řadu zajímavých lidí, především studentů vyhozených z vysokých škol. „Člověk se tam chytl filosofie, takže jsem za tu vojnu přečetl snad všechny Patočkovy spisy, které byly zakázané.“ Všechno možné tehdy četli a pak o tom mezi sebou debatovali. Všechny tyto získané vědomosti začaly postupně spoludotvářet osobnost pamětníka a jeho celkový pohled na svět. Tehdy už Jan také započal svou spisovatelskou dráhu. Nejvíce se nechal ovlivnit celoživotním dílem Jacka Londona.

Po večerech tak pamětník objevoval přitažlivý intelektuální svět, přes den stejně jako ostatní pracoval na obnově tratí. Naučil se pracovat na železnici, ale třeba i řídit parní lokomotivu. Pak ho převeleli do Liptovského Mikuláše. Tam dostal spolu se svobodníkem Iljou Dvořákem například úkol odvézt v bedně dozimetry[2] na kalibrace[3] do ruských kasáren v Olomouci. Navzdory obavám tam pak zažili přátelský čas s ruskými vojáky za zvuků kytary a zpěvu ruské dumky.

Ke konci služby pak měli všichni štěstí na ty důstojníky, kteří také nesouhlasili s režimem. „Měli tu uniformu a příslušnost k Československé lidové armádě jenom tak, jako byli vojenští lékaři.“

Zpátky k práci u Pozemních staveb

Po vojně, roku 1981, pamětník opět nastoupil do práce u Pozemních staveb. Měli tehdy s kolegou, který měl rovněž špatný kádrový profil, na starost například kolaudační závady. Jezdili tehdy jen ve dvou, prý aby svými názory nemohli ovlivňovat další lidi v podniku. „V té době se začal rekonstruovat krajský výbor komunistické strany u Komorního divadla.“ Pozemní stavby tehdy dodělaly práce na budově České pojišťovny ve Slovanské Aleji. „Nenastěhovala se tam pojišťovna, ale nastěhovali se tam ti komunisté.“

Komunistická vrátnice s obrazem vraha na zdi

Spolu s kolegou Karlem, který byl hodně vysazený na komunisty, museli jednou přijet i do budovy výboru komunistické strany. „Byla tam ucpaná kanalizace. A první bylo, že jsme vešli do vrátnice a byl tam nějaký… Musel to být bývalý příslušník Státní bezpečnosti, v té vrátnici – starý děda. A v té vrátnici měl obraz Dzeržinského[4]. A ten Karel se na ten obraz podíval a povídal mi: ‚Hele, tohleto je jeden z největších vrahů v dějinách lidstva!‘ A ten vrátný zrudnul a začal nám nadávat, že nás udá, že nás zavře, že je tam zacpaná kanalizace, že to byl šlendrián té stavby a že z toho udělají strašnou aféru.“ Nakonec se zjistilo, že za ucpanou kanalizaci mohou sekretářky a jejich hygienické potřeby. Kdyby to všechno vyšlo najevo, už tak nevalné pověsti komunstické věrchušky by to nepřidalo. Pamětník tak prý musel od Pozemních staveb odejít.

Zpátky ke koním

Jan využil toho, že měl kamarády u koní. Tam také nasměřoval svou další kariéru. „V Dobřanech měly Státní statky Přeštice dostihovou stáj koní a potřebovaly někoho k nim, kdo je lehký a kdo to umí.“ Šlo o stáj bývalého předního československého žokeje, Jana Košťála. U dostihových koní pamětník pracoval až do revoluce.

„A tam to byla zase taková strašlivá protikomunistická buňka. On tam zaměstnával i akademického malíře Daniela Jelínka, který měl zakázanou Prahu. Nemohl v Praze nic, a tak tam dělal u koní s hříbaty. Choval hříbata.“

Díky skvělému jezdeckému umění se pamětník objevil v celé řadě především československých filmů a pohádek. Měl tak možnost poznat mnohé režiséry i herce.

Rok 1989 – z maštale na demonstrace a na Vídeň

V listopadu roku 1989 se pamětník – tehdy už jako signatář manifestu Několik vět - spolu s malířem Jelínkem jel podívat na demonstrace do Plzně. „A vím, že jsme stáli u divadla – na to nezapomenu do smrti – a ze Škodovky šly davy těch dělníků, kteří stávkovali proti komunistickému režimu.“ Pražské demonstrace zase mohli sledovat díky tomu, že často jezdili s koňmi do Chuchle.

S velkou radostí vítali tyto události i pamětníkovi rodiče. „Že se otevřou hranice, že už třeba do Řecka budeme moci jet všichni.“ Celá rodina tam totiž nikdy vízum nedostala, protože se komunisté báli, že by tam už všichni zůstali.

„My jsme tady zažili, že člověk nemohl nikam. A najednou v tom devadesátém to byla úžasná věc, že jsem si sedl do auta a najednou jsem si projel celou Evropu. Bez nějakého… Tedy musel ještě člověk ukázat pas. Tehdy ještě nebyl Schengen, nemohlo se normálně. Ale bylo to něco nepředstavitelného,“ konstatuje Jan Hrad. První pamětníkova cesta vedla na Vídeň, kde žil jeho kamarád, který tam utekl z Československa. Překročil hranici a ocitl se v Rakousku. „Zastavil jsem se a nechtěl jsem tomu věřit, že jsem na druhé straně.“

Maminka zpátky do Řecka jezdila nerada

Tehdy už mohli společně navštívit své příbuzné v zahraničí. Dědeček ani babička už ale v tu dobu nežili. Maminka pamětníka sice svou domovinu navštěvovala, ale spíše nerada. Když tam totiž těm usedlíkům ukázala svůj pas, nekoukali na ni vstřícně, ale jako na jednu z těch odsunutých, kteří vlastně téhle zemi škodili. Když pak při návštěvě projížděli jednotlivými vesnicemi, všude tam viděla tu válku. „To, co si pamatovala z dětství, to byly vypálené domy, vraždy a útěky pořád někam a hlad. Neustálé se schovávání v noci do lesa, když bylo bombardování nebo když přecházela vojska. Celou válku to tam bylo. Celou válku a pak ještě dva roky po ní. Takže ona si užila vlastně pět, šest, sedm let ve válce.“

Jezdili se podívat i k jejich domu ve vesnici Buff, která byla po občanské válce přejmenována na Akreitas. „Tam je vedle kráter, co to vybombardovali, a ten dům je na spadnutí, to je konec. To je vybydlená vesnice.“ Dala by se přirovnat k Sudetům s tím, že tohle místo však už nikdo neobydlil.

Cvalem k současnosti

V Dobřanech pamětník pracoval u koní až do doby, kdy došlo k rušení státních statků a k privatizaci. Další pracovní štací se na nějakou dobu stala plzeňská stavební firma jeho švagra. Ten měl však brzy nato tragickou autonehodu, zemřel a firma se rozpadla.

Pamětník pak pracoval asi rok u koní v Rakousku. V roce 1995 si sehnal místo u plzeňské vodárny, konkrétně u pohotovostních služeb, kde pracuje dodnes. K tomu nadále učí lidi jezdit na koni. „Ale nikdy jsem se tím živit nechtěl, protože to potom ty koně musíte i tlačit do něčeho, co by člověk ani sám nechtěl.“

Pamětník nadále pokračuje ve své spisovatelské činnosti. Píše především romány a kratší úvahy, ve všem se přitom odráží část jeho života i života jeho blízkých. „Píši jenom proto, abych rozšířil tu krásu, která mi nepatří.“

Vztah k novodobým uprchlíkům

Koho jiného se k závěru rozhovoru zeptat na názor ohledně uprchlíků z Blízkého východu?

„Já vím, že ten islám je něco jiného, že to není, jako když sem přijdou uprchlíci tamhle z Arménie nebo když by přišli, já nevím, odkud. Já vím, že to půjde. Ale mně se vždycky úplně zvedá žaludek, když někdo dokáže říct: ‚Ani jednoho uprchlíka nepřijmeme.‘ Anebo když řeknou: ‚Syřani, nějací černí Syřani.‘ A přitom ti Syřani, to je kolébka civilizace. A když tam nebyla tahle občanská válka, tak to byli celkem vzdělaní lidé na výši.“

[1] Řecká lidová osvobozenecká armáda, ozbrojená větev komunistické strany

[2] Přístroje na měření radiace

[3] Soubor činností, kterými se ověří, s jakou odchylkou od skutečné hodnoty přístroj měří příslušnou veličinu.

[4] Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877-1926) byl ruský revolucionář a sovětský politik polského původu. Byl zakladatelem a velitelem obávané ruské Čeky, předchůdkyně pozdější NKVD a pak KGB. Je považován za jednoho ze strůjců mnoha masových vražd a bolševických represálií během ruské občanské války v letech 1917-1922, během níž zahynulo několik set tisíc lidí.