Jan Hrad

* 1937

  • „Ve vesnici byl nasazený ruský zajatec, mladý chlapec, kterému tam potom ženské z vlajek s hakenkreuzem šily trenýrky. Šily mu i další oblečení. Dodnes nevím, z jakého důvodu tam byl nasazený, pravděpodobně k některým sedlákům na pomoc v zemědělství. A pamatuju si, jak sem jednou na vsi přivedli esesáky, a jeden z nich byl dokonce důstojník nebo poddůstojník. Měl takové krásné vysoké kožené jezdecké boty. A tenhle ruský zajatec ho tam pomáhal hlídat. A když viděl ty boty, tak na něj [volal]: ‚Davaj botinky!‘ Ten mu je ale nechtěl dát. A [kluk zase na něj]: ‚Davaj!‘ A sápal se na něj a chtěl ho vyzout. Zabránil mu [v tom] starosta a lidi, jinak by mu ty boty sebral. Vysvětlili mu, že je nemůže dostat, že musí jít na velitelství americké armády, které bylo v Sušici. Leda tam že ty boty dostane. A pamatuju si, že on s nimi do té Sušice opravdu šel, pěšky, protože eskorta je odváděla pěšky, to žádné dopravní prostředky nebyly. Šel s nimi a vrátil se s botami, [opravdu] je dostal.“

  • „Přišli jsme domů do vsi a tam už byla nastěhovaná americká armáda. První [co jsem viděl, bylo], že tam byla přistavena Džímsa, nákladní auto, a za ním byl zapřažený vlečňák, takový dvoukolový vozík. A jak jsem šel kolem, tak jsem tam najednou uviděl rozházené barevné bonbony, které vypadaly jako lentilky. No já byl jako osmiletý kluk úplně nadšený! Tak jsem koukl doleva, doprava – nikde nikdo. Tak jsem se přes tu korbu [vozíku] naklonil a teď jsem si ty lentilky [začal cpát] za košili, protože jsem měl jenom takové krátké kalhoty a košili. Všecko, co jsme vždycky [jako kluci našli], jsme schovávali za košili. Tak jsem to hrnul za tu košili, ty lentilky, [jenže] najednou mě chytil někdo zezadu za límec a postavil mě. Já jsem se podíval a on to černoch! Na to leknutí nezapomenu. Já jsem si myslel, že je to ďábel… Bílé zuby mu svítily, jak se na mě smál. Postavil mě, vzal mě za ruku a vedl mě. Byl ubytován v jedné chalupě vedle, tak mě tam táhl. Já jsem měl takový strach, že jsem si cvrnkl do trenek. V životě jsem černocha neviděl, ani na obrázku. Táhl mě do té chalupy a tam mi za košili nacpal ty jejich čokolády a konzervy. Takovéhle břicho jsem z toho měl! A pak mě poslal domů.“

  • „[Ke konci války] byl nedostatek krmení pro kozy a krávy, které jsme měli. Seno zkrátka nebylo. Můj děda se dozvěděl, že seno prodává někdo u Soběšic, a tak pro něj s dvěma kravkami jel. Bylo to v době, kdy ustupovala německá armáda. Když to seno přivážel, tak se někde za Soběšicemi dostal mezi tu [německou] kolonu haklů a obrněných aut. Ta cesta vedla ze Soběšic do Nezdic nebo do Strašína. Kolona ho předjížděla a jeho velké štěstí bylo, že pak z té hlavní cesty odbočil na vedlejší, která vedla přímo do Bukovníka a Bílenic. Po chvíli totiž přiletěli hloubkaři a tu kolonu rozstříleli...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 19.06.2022

    (audio)
    délka: 02:15:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 12.08.2022

    (audio)
    délka: 02:45:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při studiích na biskupském gymnáziu jsem snil o tom, že budu misionářem v cizích zemích. Skončil jsem jako zedník

Jan Hrad jako četař v roce 1967
Jan Hrad jako četař v roce 1967
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Hrad má v matrice a dalších oficiálních dokumentech uvedeno datum narození 15. května 1937 v Bílenicích u Sušice, narodil se však o den později. Jeho otec Tomáš Hrad byl za války nuceně nasazen na práci v nacistickém Německu, pro vleklou nemoc ho ale přesunuli do zbrojovky ve Strakonicích. Maminka Marie, za svobodna Táborová, se narodila do rodiny sedláka v Krejnicích v podhůří Šumavy. Za války pracovala v papírně PAP v Sušici. Jan Hrad si pamatuje na hloubkaře nalétávající ke konci války na vlaky na trati ze Sušic do Horažďovic. Při osvobození rodiště vítal americké vojáky a viděl i generála Pattona při odhalení památníku Jindřicha Šimona Baara na Výhledech u Klenčí pod Čerchovem. Po válce rodina bydlela v dnes již zaniklé vesnici Konobrže na Mostecku. Pamětník studoval na Biskupském gymnáziu v Bohosudově až do Akce K v roce 1950. Ve studiu pokračoval na měšťance v dnes už zaniklých Kopistech a poté v Žihobcích. S cejchem „panáčka“ se vyučil v oboru zedník-omítkář v Plzni. Spolu se spolužáky byl proti své vůli nahnán do průvodu na podporu režimu v rámci měnové reformy 1. června 1953. Po vyučení vystudoval večerní průmyslovou školu stavební, pracoval jako úkolář u Pozemních staveb. Po vojně se v roce 1960 oženil s Lenkou Angelevskou, řeckou uprchlicí před občanskou válkou z roku 1947. Pracoval jako stavbyvedoucí u řady významných projektů v Plzni a okolí. Poté pracoval u Lesů ČR, u Okresního stavebního podniku Plzeň-sever a pak opět u Lesů ČR. Po ochodu do důchodu roku 1997 byl průvodcem v Západočeském muzeu. V době natáčení (2022) žil v Plzni, má syna Jana a dceru Ludmilu.