Miloš Hoznauer

* 1929

  • „Když jsem byl přeložen na gymnázium Nad Štolou, tak tam byl také z trestu přeložen ředitel First, který v 60. letech navazoval kontakty s nějakým západoněmeckým gymnáziem, místo aby navazoval kontakty s někým z NDR. Tak to se stalo ideologickým přečinem, po roce 68, tak byl z trestu přeložen na toto gymnázium a on si zase chtěl vybudovat pověst a byl to úplný netvor. Jedna kolegyně se pokusila o sebevraždu kvůli tomu pronásledování. Tak jsem ze sebe poprvé v životě udělal udavače. Šel jsem se zeptat na OV KSČ, jestli ví, jakého mají na obvodě ředitele. Kupodivu mě přijali docela s porozuměním, soudruh tajemník mi řekl: ‚No, my dobře známe soudruha Firsta. Kdyby dnes přišli Číňani, tak on má zítra šikmé oči. Ale strana potřebuje tyto lidi k nějakému splnění svých cílů, dočasně. Dočasně používá tyto lidi ke splnění svých cílů.‘ To je krásná formulace, tohle…“

  • „Na Praze 4, asi pět set metrů od mého bydliště, bylo gymnázium Na Vítězné pláni, tam byl ředitelem můj kamarád, se kterým jsem jezdil na hory, na lyžařské kurzy a na branné kurzy. Ten mě přijal, a tak jsem začal působit tam. A zase bylo zajímavé, že soudružka z toho OV KSČ prohlásila, že ‚nemůže být ani řeči o normalizaci, když na obvodě učí soudruh Hoznauer‘. A byla ustavena stranická trojka ve složení soudruzi Vokoun, Škývara, Hacaperka. A ta dostala za úkol mě dostat zase pryč ze školy. To znamená, že si promluvili s ředitelem, ten ovšem říkal: ‚Když jsem ho přijal, tak ho zase nebudu vyhazovat.‘ Stranická organizace o tom měla rozhodnout, že nepatřím do školy, jenže jim bylo líto – ona tam učila má zemřelá manželka – jim bylo líto těch sirotků, a tak se neodvážili vzhledem k památce na tu zemřelou, (tak to – pozn. ed.) obcházeli. Rodičovské sdružení mělo podat protest, že jejich děti mají být vyučovány nepřítelem normalizace, a posléze sbor, samozřejmě. Jako to zafungovalo v případě profesorky Záhořové, aby napsal, že nechtějí, abych byl v jejich řadách. Protože moje žena tam byla v jejich řadách, tak na to zase nepřistoupili. Nehledě na to, že během 14 dnů se soudruh Vokoun za zvláštních okolností utopil ve vaně své milenky, ten druhý soudruh v poměrně mladém věku nepřežil svůj první infarkt. A soudruha Hacaperku zatkli pro nějaké hospodářské delikty. Během čtrnácti dnů! A na tom obvodě snad usoudili, že mám zastání někde úplně nejvýš, nahoře, a dali mně už pokoj.“

  • „Ještě na začátku 60. let byla na hodinu propuštěna ze školy V Úžlabině profesorka, která se zmínila o Masarykovi. Žáci se jí totiž ptali – v nějakém textu narazili na toto jméno a ona jim musela říct, že to byl první prezident naší republiky a že byl velmi oblíbený a říkali mu tatíček Masaryk; to měli ve svých sešitech, jeden rodič to objevil a udělal z toho velkou aféru, že někdo mluví o Masarykovi. A byla propuštěna na hodinu. Nesměla si ani vzít v kabinetě kabelku. Tam jí udělali prohlídku, zda tam nemá nějakou podvratnou literaturu. Ona se samozřejmě hájila, že nemohla falšovat dějiny, že Masaryk byl opravdu první prezident, a hledala zastání u ministra školství Nejedlého, který napsal velkou monografii o Masarykovi. On ji nepřijal, ale po tajemníkovi vzkázal: ‚Je mi líto, že soudružka Záhořová si z mého bohatého a nepřeberného díla vybrala zrovna tuto osobu.‘ Takže nakonec se po roce měla vrátit, protože na školském odboru nějaký právník uznal, že to bylo trochu… ani nevím, jak to nazvat, a profesorka Záhořová se mohla vrátit. Jenže odborová organizace na této škole poslala rezoluci na odbor, že oni takovou soudružku ve sboru nechtějí. Protože inspektor je přiměl k napsání této rezoluce, že by jinak škola byla podrobena nějakým hloubkovým inspekcím. Tak i tohle se dělo ještě v 60. letech. Takže ta úžasná 60. léta, ono jich zas tam moc nebylo, když šedesát osm skončila. Tak to bylo tak možná pět… pět šest let, co tady ta nadějná doba trvala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, v bytě pamětníka, 18.02.2017

    (audio)
    délka: 01:27:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ale musím vytrvat

Miloš Hoznauer
Miloš Hoznauer
zdroj: Pamět národa - Archiv

Miloš Hoznauer se narodil 21. září 1929 do chudé vesnické rodiny. Díky kádrovému posudku „syn pomocného dělníka“ mohl i přes drobné politické incidenty dostudovat střední i vysokou školu – vystudoval češtinu a ruštinu. Z vojny si ovšem odnesl posudky „renegát“ a „zrádce dělnické třídy“. Začal učit, ale často vinou různých politických malérů střídal školy. Snažil se studenty vést k samostatnému myšlení a zapojoval do výuky neobvyklé formy. V 60. letech o tom začal psát do Literárních novin. Kritizoval ideologickou ztuhlost na školách, opakování frází studenty bez jakéhokoli myšlení, byrokratizované školství. Pracoval pro Českou televizi, měl vést Oddělení nových forem práce při ministerstvu školství. Po srpnu 1968 nesměl publikovat, ale učit mohl dále. Celou normalizaci učil zakázanou literaturu, jeden z rodičů jej zásoboval exilovou produkcí. Po sametové revoluci si jej tak češtináři vyžádali, aby napsal učebnici české literatury po roce 1945. Od 90. let napsal několik učebnic a čítanek, ale i původních textů – v roce 2004 vyšla autobiografická kniha Cesta do hlubin kantorovy duše, v roce 2015 básnická sbírka Stařec na čekané. Nyní připravuje Lodní kufr.