Dagmar Horváthová

* 1935

  • "Podívejte se, ten můj otec byl úplně nadšený, protože prostě se mu dařilo ty fabriky znova rozjet. Já jsem s ním byla například – on první fabrika, kterou dával do pořádku byla v Žandově u Český Lípy. Tam byla opuštěná ředitelská vila, takže my jsme tam na prázdniny byli v té vile celá rodina. No tak on byl nadšený, prostě on byl nadšený. I ty dělníci byli nadšení. Prostě odsunuli Němce u té Český Lípy, takže tam to bylo prázdný, takže tam…. Ano, to byla jedna věc, kterou jsem já v tom Žandově viděla, která se mně nelíbila - odsunovali ty Němce. A já už jsem, my už jsme tam byli tehdy. Tak to jsem viděla, jak odcházejí. To byl 45 rok. 45 nebo šest. Nevím přesně, nevím přesný datum, je to pravděpodobně – že by to bylo 45 v létě? Já nevím, to se mi nezdá. Ne, to asi ne. To bylo asi 46 až. No prostě v té době byli odsunováni. To nebylo živelné, to bylo také, že prostě jsem viděla, jak jdou lidi, táhnou nějaký vozíček, naložený vším možným a odcházejí se svěšenými hlavami. No asi tak. A víc lidí, prostě jako dvě třídy kdyby to byly. Asi takový množství lidí odcházelo z toho Žandova pryč. A potom tam začali přicházet Češi a Slováci taky a tvořili ty dělníky v té fabrice, kterou tam táta rozjížděl. A ta nebyla zničená, takže tam se dalo pracovat. Tam se dalo hned pracovat. A potom o těch jiných fabrikách nevím, jenom o té jedné, co mě vzal na Slovensko na výlet."

  • "Podívejte, já jsem byla malá holka na konci roku deset. Já jen vím, že prostě nechodilo se na návštěvy tak bezstarostně jako předtím. Navzdory tomu jsem… já jsme se kamarádila prostě s jednou, jmenovala se Hanka, byla z bohatý rodiny, seděly jsme vedle sebe ve škole, kamarádily jsme se a důsledek to mělo ten… Naši se znali teda, chodili se navštěvovat, ale ne velmi často, ale znali se. Hlavně v létě prostě tam byly ty terasy u domů, tak prostě jednou byla kávička tam, zase někdy byla kávička u druhých, tak prostě takovým způsobem nějakým se kamarádili. No ale skončilo to tak, že když odvezli mámu, když máma dostala předvolání do koncentráku, tak maminka té Hanky vzala mně a mého bráchu a odvezla nás k svoji matce na vesnici, kde měly statek. Takže nás zachránila."

  • "V té vile, kde jsme my bydleli, to byl takový systém velmi pěkný. Pan domácí postavil vilu tříposchoďovou. Ta naše měla čtyři poschodí, protože měla ještě takový malý suterén, vedle garáže byl suterén. A pan domácí bydlel v prvním poschodí, na přízemí bydlel nájemník, ten mu platil nájemný, jemu to platilo dluhy. Domovník bydlel zadarmo a staral se o zahradu a chodníky. A ty naši domácí měli ještě takový malý byt a velkou terasu na střeše a za války ji pronajali někomu taky. Co předtím užívali oni obě poschodí, to pronajali. No a ty lidi, co si to pronajali, když naši odešli do koncentráku, tak se nastěhovali do našeho bytu. Takže ho Němci neobsadili. Protože tam přišli a ten byt byl obývaný. A to byly tak slušní lidi, že prostě nám nic neodnesli, o nic nás nepřipravili. A když nás táta dovez do Prahy, tak ty, jmenovali se Vlčkovi, bydleli v našem bytě a to byl třípokojový byt, tak my jsme bydleli v jednom pokoji a oni bydleli v tom dalším a kuchyň jsme používali. Po válce si oni našli vlastní byt a my jsme dostali svůj byt zpátky. Ono za války jsou sice strašné věci, ale najdou se i hodní lidi."

  • Celé nahrávky
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Fortunately, we got into that world, which actually differed from the ordinary world

Dagmar Horváthová during EYD recording
Dagmar Horváthová during EYD recording
zdroj: Photo by Dominik Janovský

Dagmar Horváthová, nee Papežová, was born on April 24, 1935 in Prague to Vladimír and Anna, nee Polákova. Despite the fact that the father was a Catholic, during the Second World War he was sent to a concentration camp earlier than the mother of Jewish origin. Dagmar also found herself in danger because of her racial origin, although she was baptized. The parents decided to hide their children with the Homolkova family, and Dagmar overnight became a little mother to her two-year-old brother Honzík. They returned to the children just before the end of the war, and the father subsequently participated in the Prague Uprising. The peaceful first post-war years ended in 1948 and the beginning of the construction of the socialist regime in Czechoslovakia, when the father was deposed from the position of general director of textile factories and was unemployed until 1962. After completing her studies, Dagmar got a job at the Institute of Nuclear Research, where she also met her future husband, Pavlo. After two years together in Prague, they moved to Bratislava, where Pavol came from, and Dagmar found employment at the Botanical Institute of the Slovak Academy of Sciences. At the time of the invasion of the Warsaw Pact troops in August 1968, the family with four children was staying in Dubna, Russia, where Pavol had been working since the end of 1967 at the Institute of Nuclear Research. Although they already tried to return to Bratislava at that time, due to the housing issue, they were only allowed to do so in 1972. Although she viewed the political coup in 1989 very positively, she mistakenly believed that that a democratized form of socialism will be established, he considers the division of the republic in 1993 to be a fatal failure of democracy due to the absent referendum when deciding on such a fundamental political issue.