Ing. Jan Horník

„Jirka Frankovič měl podpisovou listinu vyvěšenou na nástěnce ve vodárně na Myslivnách a já na nástěnce v mé kanceláři na Neklidu. Abychom to měli po ruce, abychom nezapomínali, když přijde někdo vhodný k podpisu. Jirka Frankovič na vodárně byl odhalen, protože v té době ta Pohraniční stráž měla také pomocníky Pohraniční stráže, což byli většinou občani obce, kterou k tomu byli dotlačení, a ti pak museli chodit k autobusům a hlásit, jestli tam nevystoupil někdo podezřelý, nebo nenastoupil, a tak dále. A tyhle dvě složky, ty pomocníci, si taky měli všímat a měli hlásit podezřelé věci. A ty pohraničníci nás měli na Božím Daru rozdělený na takový skupiny, Chodili za náma i do práce a hráli s náma takovou tu hru, že jsou kamarádi, vyptávali se, co se děje a co je novýho, dej si štamprli a takové tyhle věci. Jak chodili na naše pracoviště, mimo jiné taky zašli na vodárnu. Tam našli tu listinu. Vzali ji, byl z toho velký průser na organizaci v Karlových Varech, co tam mají za zaměstnance. Tomu Frankovičovi hrozilo vyhození, ale v každém případě to nakonec dopadlo dobře, protože i to vedení vodáren vlastně to nevidělo jako takový prohřešek, že by musel od vodáren odejít, tak dostal tři srážky platu. No a začali chodit a hodně si všímat po těch provozech, což byly většinou rekreační chaty, hotely a ty různý podnikový boudy. Začali se tam pídit po tom papíru Několik vět. To se množilo právě na tom ormigu. A já to měl na nástěnce, ale nevěděl jsem, že oni ho odchytli. No a ten policajt, co mě měl na starosti, byl takový hloupoučký, z Jáchymova. No a ten jednou ke mně přišel, že se na mě jde podívat, že si dáme spolu frťana, co je novýho, a takový ty řeči. Sedl si ke stolu, kde jsem seděl já na jedné straně, on na druhé. Tady byla nástěnka a na ní bylo Několik vět. Už podepsaný, ale nebylo to plný. A on říká, my jsme se tykali: ,Hele, Honzo, máme takový nešvar tady, někdo nám tady šíří Několik vět.’ A já říkal: ,Co to je?’ A on říkal: ,No to je takový protistátní a v tom jede nějaký ten Havel.’ A já říkal: ,No nekecej.’ Já jsem zjistil, že na ty policajty je nejlepší to přehrát do takový kamarádský úrovně, ale přitom nic neříct a malinko si je mazat na chleba. No tak jsme vypili dva panáky, on tam zkejsnul asi hodinu a půl a pořád se k tomu vracel. A říkal: ,Hele, Honzo, kdyby náhodou…’ A já říkám: ,Jasně, neboj, cokoliv.’ Pak jsem si oddychl, když si vzal tu svou čepici, nasadil ji na hlavu, rozloučili jsme se a odešel. Ten papír hned šel z té nástěnky dolů. A měl jsem tu příležitost ho předat, on to sbíral Jirka Kotek a vozil to do Prahy.“

„Začalo to tím… Vlastně to začali karlovarští pinglové. Pinglové měli tu výhodu, že do Puppu nebo i do jiných lázeňských domů jezdili i západní turisti, i na léčení. A oni s nimi byli v úzkým kontaktu. Samozřejmě s nimi šmelili. To byli pinglové a bagážisti. To byla nejlepší místa, protože oni měli ze spropitného peníze, směňovali s nimi valuty, které pak prodávali Čechům. Plat je ani moc nezajímal. Takže oni byli takovými nosiči těch novinek. A samozřejmě se i v televizi, v tý německý, i v časopisech začaly objevovat skateboardy, takže první skateboardy tady měli pinglové. Já jsem na prvním skateboardu jel, byl půjčený od nějakého číšníka… My jsme se domnívali, že musí být hrozně prudký kopec. A ty byly [v Karlových Varech] dva. Jeden byl nahoře nad Morovým sloupem a druhý byl v Ondřejský ulici. Ale všude tam byly kočičí hlavy. Takže na tom jezdit, to bylo hrozný. Ondřejská byla horší. Takže my jsme to zkoušeli právě u dnešního hotelu Promenáda. Mám jednu fotku, kde jsem vysloveně jako švihák lázeňský, kde mám bílý džíny, bílou papírovou bundu, a stojím na tom a jedu z toho kopce. Ale brzo jsme zjistili, že na tom skateboardu se dá i pohybovat a že můžeme jezdit i na rovině. A my jsme k tomu neměli ty dobrý skateboardy. Jak byly ty naše prkna tvrdý, tak jsme na tom pořádně neuměli zatáčet. Takže potom jsme si začali ty prkna vyrábět sami. Číšníci byli těmi prvními, kteří to přitáhli, a vlastně tím začal skateboard v Karlových Varech.“