Ing. Jan Horník

* 1954

  • „Takže tam se udělal hlouček nejdříve padesáti, pak možná sto lidí. Okolo chodili normální občani, koukali, co se děje, ale raději si nás moc nevšímali. Okolo nás se vytvořil kordon policajtů. O kousek dál stálo vojenské auto. Podepisovali jsme to prohlášení, to desatero. Měli jsme různý projevy. Takže to bylo neorganizované, ale to fungovalo. Mezitím se tam objevili z Horních Drahovic středoškoláci z těch internátů. A Jirka Kotek některý odchytl a říkal, že zítra se sejdeme zase v pět hodin, ať přivedou kamarády. A oni mu slíbili, že oni určitě přivedou kamarády. A protože to byli mladí lidi, kteří vlastně to nebezpečí tolik nevnímali jako normální veřejnost, tak pak ten druhý den tam skutečně přišli, už tam bylo o hodně víc lidí. Takže v to pondělí nás tam bylo kolem stovky. Už jsme to chtěli ukončit, ale stáli kolem nás ti policajti, takže bylo jasné, že jdou po Jirkovi Kotkovi. Jirka Kotek měl na sobě takovou rudou péřovku. Takže byl viditelný v tom šedivým davu mezi námi. Takže nevím, koho to napadlo. On si sundal tu bundu. Někomu ji dal. Ten si ji někam zmuchlal. A pak jsme vyrazili, celé to kolečko, i s tím kolečkem policajtů okolo, směrem po Masaryčce nahoru. A když jsme byli asi někde u Potravinovýho domu, tak Jirkovi se podařilo, jak jsme šli nahoru, tam byl otevřený vchod baráku. Tam on zapadl a my jsme šli dál. A ty policajti šli s námi. A my jsme došli až k OV KSČ. Ale pak jsme se už – možná i trochu dřív – začali rozprchávat. A oni toho Kotka tam neměli. Bylo jasný, že jdou po tom Kotkovi.“

  • „Jirka Frankovič měl podpisovou listinu vyvěšenou na nástěnce ve vodárně na Myslivnách a já na nástěnce v mé kanceláři na Neklidu. Abychom to měli po ruce, abychom nezapomínali, když přijde někdo vhodný k podpisu. Jirka Frankovič na vodárně byl odhalen, protože v té době ta Pohraniční stráž měla také pomocníky Pohraniční stráže, což byli většinou občani obce, kterou k tomu byli dotlačení, a ti pak museli chodit k autobusům a hlásit, jestli tam nevystoupil někdo podezřelý, nebo nenastoupil, a tak dále. A tyhle dvě složky, ty pomocníci, si taky měli všímat a měli hlásit podezřelé věci. A ty pohraničníci nás měli na Božím Daru rozdělený na takový skupiny, Chodili za náma i do práce a hráli s náma takovou tu hru, že jsou kamarádi, vyptávali se, co se děje a co je novýho, dej si štamprli a takové tyhle věci. Jak chodili na naše pracoviště, mimo jiné taky zašli na vodárnu. Tam našli tu listinu. Vzali ji, byl z toho velký průser na organizaci v Karlových Varech, co tam mají za zaměstnance. Tomu Frankovičovi hrozilo vyhození, ale v každém případě to nakonec dopadlo dobře, protože i to vedení vodáren vlastně to nevidělo jako takový prohřešek, že by musel od vodáren odejít, tak dostal tři srážky platu. No a začali chodit a hodně si všímat po těch provozech, což byly většinou rekreační chaty, hotely a ty různý podnikový boudy. Začali se tam pídit po tom papíru Několik vět. To se množilo právě na tom ormigu. A já to měl na nástěnce, ale nevěděl jsem, že oni ho odchytli. No a ten policajt, co mě měl na starosti, byl takový hloupoučký, z Jáchymova. No a ten jednou ke mně přišel, že se na mě jde podívat, že si dáme spolu frťana, co je novýho, a takový ty řeči. Sedl si ke stolu, kde jsem seděl já na jedné straně, on na druhé. Tady byla nástěnka a na ní bylo Několik vět. Už podepsaný, ale nebylo to plný. A on říká, my jsme se tykali: ,Hele, Honzo, máme takový nešvar tady, někdo nám tady šíří Několik vět.’ A já říkal: ,Co to je?’ A on říkal: ,No to je takový protistátní a v tom jede nějaký ten Havel.’ A já říkal: ,No nekecej.’ Já jsem zjistil, že na ty policajty je nejlepší to přehrát do takový kamarádský úrovně, ale přitom nic neříct a malinko si je mazat na chleba. No tak jsme vypili dva panáky, on tam zkejsnul asi hodinu a půl a pořád se k tomu vracel. A říkal: ,Hele, Honzo, kdyby náhodou…’ A já říkám: ,Jasně, neboj, cokoliv.’ Pak jsem si oddychl, když si vzal tu svou čepici, nasadil ji na hlavu, rozloučili jsme se a odešel. Ten papír hned šel z té nástěnky dolů. A měl jsem tu příležitost ho předat, on to sbíral Jirka Kotek a vozil to do Prahy.“

  • „Začalo to tím… Vlastně to začali karlovarští pinglové. Pinglové měli tu výhodu, že do Puppu nebo i do jiných lázeňských domů jezdili i západní turisti, i na léčení. A oni s nimi byli v úzkým kontaktu. Samozřejmě s nimi šmelili. To byli pinglové a bagážisti. To byla nejlepší místa, protože oni měli ze spropitného peníze, směňovali s nimi valuty, které pak prodávali Čechům. Plat je ani moc nezajímal. Takže oni byli takovými nosiči těch novinek. A samozřejmě se i v televizi, v tý německý, i v časopisech začaly objevovat skateboardy, takže první skateboardy tady měli pinglové. Já jsem na prvním skateboardu jel, byl půjčený od nějakého číšníka… My jsme se domnívali, že musí být hrozně prudký kopec. A ty byly [v Karlových Varech] dva. Jeden byl nahoře nad Morovým sloupem a druhý byl v Ondřejský ulici. Ale všude tam byly kočičí hlavy. Takže na tom jezdit, to bylo hrozný. Ondřejská byla horší. Takže my jsme to zkoušeli právě u dnešního hotelu Promenáda. Mám jednu fotku, kde jsem vysloveně jako švihák lázeňský, kde mám bílý džíny, bílou papírovou bundu, a stojím na tom a jedu z toho kopce. Ale brzo jsme zjistili, že na tom skateboardu se dá i pohybovat a že můžeme jezdit i na rovině. A my jsme k tomu neměli ty dobrý skateboardy. Jak byly ty naše prkna tvrdý, tak jsme na tom pořádně neuměli zatáčet. Takže potom jsme si začali ty prkna vyrábět sami. Číšníci byli těmi prvními, kteří to přitáhli, a vlastně tím začal skateboard v Karlových Varech.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 17.02.2026

    (audio)
    délka: 02:11:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 2

    Karlovy Vary, 27.02.2026

    (audio)
    délka: 01:29:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Karlovy Vary byly hned po Praze první

Jan Horník při natáčení
Jan Horník při natáčení
zdroj: Post Bellum

Jan Horník se narodil 19. března 1954 v Mariánských Lázních. Jeho otec Jan Horník starší pracoval jako stavbyvedoucí, matka Elisabeth, rozená Forst, byla Němka původem ze Slovenska. Dětství prožil v Karlových Varech. Už od mládí byl ovlivněn kritickým postojem rodičů ke komunistickému režimu i důrazem na poctivou práci. V období dospívání zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968; jeho otec, který v té době vedl budování základů hotelu Thermal, osobně bránil vjezdu sovětských tanků do čerstvě vybetonované základové desky. Jan Horník vystudoval gymnázium v Karlových Varech a obor meliorace, zemědělské stavby a ochrana životního prostředí na Vysoké škole zemědělské. Vedle studia se aktivně podílel na rozvoji skateboardingu v Československu, stál u vzniku jeho organizované podoby a pomáhal pořádat první závody. Profesně působil jako projektant, později se kvůli zdravotním problémům přestěhoval do horského prostředí Božího Daru, kde se natrvalo usadil. V roce 1989 se zapojil do opozičních aktivit, podílel se na šíření petice Několik vět a účastnil se demonstrací během sametové revoluce v Praze i v Karlových Varech. Po pádu režimu stál u obnovení samostatnosti Božího Daru a roku 1990 byl zvolen starostou, jímž zůstal více než tři desetiletí. Významně se podílel na rozvoji obce i regionu a později působil také jako senátor a krajský zastupitel.