Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Horník (* 1954)

• narodil se 19. března 1954 v Mariánských Lázních

• otec Jan Horník starší pracoval jako stavbyvedoucí významných projektů v karlovarském regionu, odolával tlaku na vstup do KSČ

• matka Elisabeth, rozená Forst, byla původem Němka ze Slovenska

• pamětník od roku 1955 vyrůstal v Karlových Varech

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se v Karlových Varech účastnil drobných protestních aktivit

• v letech 1969 až 1973 vystudoval gymnázium v Karlových Varech

• v letech 1974 až 1979 vystudoval na Vysoké škole zemědělské obor meliorace, zemědělské stavby a ochrana životního prostředí

• zapojil se do rozvoje skateboardingu v Karlových Varech

• v 80. letech přesídlil ze zdravotních důvodů na Boží Dar v Krušných horách

• v roce 1989 se podílel na šíření petice Několik vět

• v listopadu 1989 se zapojil do demonstrací v Karlových Varech

• byl jedním z iniciátorů osamostatnění obce Boží Dar roku 1990

• roku 1990 byl zvolen starostou Božího Daru, od té doby byl v této funkci nepřetržitě více než tři desetiletí

• působil také jako krajský zastupitel a senátor

• v únoru 2026 byl stále starostou Božího Daru

Jan Horník spojil celý svůj život s regionem Karlovarska a činností pro místní obyvatele. V mládí objevil skateboarding a jako jeden z členů skateboardové komunity v Karlových Varech podporoval tento tehdy nový sport. Jako třicátník se stal starostou obce Boží Dar a v této funkci působil více než pětatřicet let – i v době natáčení rozhovoru. 

Narodil se 19. března 1954 v Mariánských Lázních. Jeho matka Elisabeth, rozená Forst, vyrostla na Slovensku v rodině s německými kořeny. Během druhé světové války zažila na slovenském venkově vpády Němců i partyzánů do jejich hospodářství; obě strany přicházely se stejným cílem – bezohledně si obstarat něco k jídlu. „Byla to jedna chamraď,“ říkala Elisabeth. Po válce ji i s její ovdovělou matkou vystěhovali do západních Čech, usadily se v Mariánských Lázních a matka začala pracovat u jáchymovských uranových dolů. 

Otec Jan Horník pocházel ze Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Jeho postoje v dospívání formuloval skauting, stejně jako skutečnosti, že komunisté jeho tatínkovi znárodnili krejčovství a přinutili ho dělat cestáře. Jan Horník starší pracoval v Mariánských Lázních jako stavbyvedoucí na rekonstrukcích lázeňských domů určených pro ubytování zaměstnanců uranových dolů. 

Díky tomu se seznámil s Elizabeth, vzali se a ještě v době, kdy společně bydleli na svobodárně, se jim narodil syn Jan. Do jednoho roku ho rodiče uspávali v proutěném košíku, protože postýlka se do stísněného pokoje nevešla. 

Ze svobodárny do Rybář a do Drahovic

Roku 1955 Horníkovým přidělili byt v karlovarské čtvrti Rybáře, která tehdy ještě nesla stopy válečného bombardování a platila za „horší“ čtvrť s vysokým podílem romských obyvatel. Byt byl v dezolátním stavu, neměl tekoucí vodu a topit se dalo pouze v kuchyni. Jan Horník vzpomíná, že když on a jeho o tři roky mladší sestra Silva chodili spát, mívali na hlavě šátky a pod přikrývkou termolahev s horkou vodou. V bytě s nimi žila i babička Forstová, která obě děti hlídala, když rodiče byli v zaměstnání. 

V roce 1960 nastoupil do základní školy v Nákladní ulici v Rybářích. Vzpomíná, že v první třídě, když byli ještě hodnoceni obrázkovými razítky, dostal ze čtení „prasátko“. Učitelka totiž nebrala ohled na to, že vyrůstá v česko-německé rodině a češtině ne zcela rozumí. Brzy se ale výrazně zlepšil. 

Dětství v drsné čtvrti bylo plné nečekaných situací. Když ho babička posílala pro mléko, stávalo se, že ho obstoupila skupina romských dětí, kterým musel odevzdat část peněz na nákup, a přicházel domů s pláčem. Později se však s dětmi ze sousedství spřátelil a podnikal s nimi výpravy do vybombardované části čtvrti, kde ve sklepech nacházeli mnoho tajemných pokladů po bývalých obyvatelích. Později, než byly kvůli stavbě hotelu Thermal zahájeny demolice domů v centru, chodili do vystěhovaných činžáků a odnášeli si lustry a další předměty ze zinku a mědi, za které mohli ve sběrných surovinách získat na dětské poměry značné peníze. Ostrý kontrast představovaly nedělní procházky s rodiči do lázeňského centra, kdy slavnostně oblečená rodina nejprve zhlédla týdeník v kině Čas a pak pokračovala na kolonádu. 

V šedesátých letech se Horníkovi přestěhovali do Horních Drahovic, vilkové čtvrti, kde vyrostla nová budova gymnázia a relativně příjemné malé sídliště. Otec se svými kolegy z Pozemních staveb Karlovy Vary si tu svépomocí postavil družstevní dům, v němž se rodina usadila. 

Komunisti odejdou a stavba zůstane

Elisabeth a Jan Horník starší neměli v lásce komunistický režim. Otec byl jako stavbyvedoucí pod stálým tlakem na vstup do KSČ; dařilo se mu vzdorovat, přestože pracoval na poměrně významných stavbách v regionu: budově nemocnice v Ostrově nebo „první socialistické vesnici“ Rovná, která vznikla v bývalém vojenském prostoru jako zcela nový projekt na zelené louce. Jan Horník vzpomíná, že otec býval na dělníky dosti přísný, a jako chlapec nechápal, proč mu tak záleží na kvalitě odvedené práce. „Přece, čím hůř to udělají, tím dřív se to komunistům zhroutí,“ oponoval tatínkovi, ale otec ho vyvedl z omylu: „Když  něco děláš, musíš to dělat pořádně, aby to vydrželo, protože komunisti jednou odejdou a stavba zůstane pro další generace.“ 

V druhé polovině šedesátých let byl Jan Horník starší pověřen vedením výstavby hotelu Thermal. Když jedenadvacátého srpna 1968 došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy, v prostoru budoucího hotelu právě probíhalo betonování základové desky. Jakmile se Horníkovi v noci z 20. na 21. srpna dozvěděli o příjezdu sovětských tanků, otec běžel na stavbu, aby zabránil vjezdu obrněných vozidel do čerstvě položeného betonu. Podařilo se mu je odklonit na druhý břeh řeky Teplé, po němž tanky dojely až na kolonádu. 

Tehdy čtrnáctiletý Jan s kamarádem Žemličkou vyrazili druhý den do ulic. Byli svědky toho, jak Karlovarští u pošty strhávají sochu Neznámého vojína, a vápnem psali protiokupační nápisy na zdi, například šipku s nápisem: „Moskva 4000 km.“ „Pak nám někdo řekl, že to je jenom 2000 kilometrů, tak jsme to opravili.“ Přitom je náhodou natočil reportér německé televize ARD, kterou rodiče sledovali, takže večer svého syna uviděli v německých zprávách. „Pak jsem měl samozřejmě utrum,“ konstatuje Jan Horník. Vzpomíná také, že sochař Václav Lokvenc na protest proti okupaci u pošty umístil sochu rozpolceného srdce jako symbol vzdoru. 

Nadcházející doba normalizace přinesla rodičům, kteří oba pracovali v Pozemních stavbách Karlovy Vary, obtížné situace. Opět byli nuceni ke vstupu do KSČ: „Šéf odboru Hoffman na tátu doslova zaklekl.“ Šlo totiž o to, že Jan Horník starší jako vynikající odborník měl být pověřen vedením stavby pražského Paláce kultury, což bylo bez členství v komunistické straně nemyslitelné. „Táta byl z toho špatný, čtrnáct dní doma skoro nejedl a nebyla s ním žádná řeč.“ Když vstup do KSČ definitivně odmítl, z pracovní nabídky pro Palác kultury sešlo, ale jeho pozici v karlovarských Pozemních stavbách to neohrozilo. 

V ústrety lepším zítřkům

Jan Horník už jako dítě podnikl několik cest na Západ. Jako jediný z rodiny mohl navštívit babiččinu sestru v rakouském Klagenfurtu. Cestoval sám rychlíkem Vindobona z Prahy a na nádraží ve Vídni přestupoval. „Když jsem tam jel poprvé, rozdíly mezi Rakouskem a Československem ještě nebyly tak výrazné, ale postupně se zvětšovaly. Viděl jsem, že prosperita Západu není jen falešné pozlátko, chápal jsem, že ve škole nám lžou.“ 

V roce 1969 dostala výjezdní doložku celá rodina. Matčini příbuzní počítali s tím, že Horníkovi v Rakousku zůstanou: „Tátu by okamžitě brali jako stavebního inženýra a máma by se svou němčinou mohla dělat sekretářku. Pro mě a pro sestru už vymysleli možnosti studia.“ Otec byl emigraci nakloněn, ale matka s babičkou se stavěly proti. „Proč máme odcházet my? Ať odejdou komunisti, to oni patří jinam,“ prohlašovala babička. Definitivní rozhodnutí padlo až po cestě nazpátek, pár set metrů před hraniční závorou. „Tam jsme stáli asi půl hodiny a naši pořád probírali, jestli zůstat, nebo se vrátit. Máma s babičkou nakonec rozhodly, že se vrátíme. Tak táta zařadil a jeli jsme v ústrety lepším zítřkům,“ vzpomíná Jan Horník. 

V pozdějších letech, když normalizace přituhovala, to podle něj byla paradoxně spíše matka, kdo litoval, že v Rakousku nezůstali, zatímco otec zachovával mírný optimismus. 

Od gymnázia po studium meliorací

V roce 1969 začal Jan Horník studovat na karlovarském gymnáziu. V té době ještě existovala Unie středoškoláků a učňů, nepolitická organizace, která v době Pražského jara nahradila rozpadlý Československý svaz mládeže. Jan Horník do unie okamžitě vstoupil, ale vedení školy ji záhy zrušilo a její členy automaticky převedlo do nově vzniklého Leninského svazu mladých (ideologické organizace, která existovala jen krátce a předcházela vzniku normalizačního Socialistického svazu mládeže). Většina takto zapsaných členů LSM okamžitě opustila. 

Jan Horník vzpomíná, že vedení školy se snažilo na gymnáziu zavést jednotné oblečení – tesilové kalhoty a svazáckou košili – což se nepodařilo, ale jeho nekonformní vzhled v džínách a džínové bundě s vlastnoručně vyrobenými nášivkami přesto poutal pozornost. Dostával se do problémů i proto, že ředitele provokativně oslovoval „pane řediteli“, a nikoli „soudruhu“. 

Po maturitě roku 1973 chtěl Jan Horník pokračovat ve studiu na Stavební fakultě ČVUT, ale zájem o tuto školu byl obrovský: z karlovarského gymnaziálního ročníku se hlásilo dvanáct studentů a dostal se jen jediný. Začal tedy studovat elektroinženýrství v Plzni, ale brzy pochopil, že tudy jeho cesta nevede, a na přechodnou dobu nastoupil do zaměstnání v panelárně v Otovicích. Zde dělal mimo jiné zkoušky betonu pro stavbu Thermalu. Byl hodnocen jako nejlepší zaměstnanec a ředitel Řeřicha mu ochotně dal doporučení na vysokou školu. 

Tentokrát už si Jan Horník netroufl hlásit se na ČVUT; podal si přihlášku na stavební obor na Vysoké škole zemědělské – meliorace, zemědělské stavby a ochrana životního prostředí. I zde byl velký přetlak zájemců, ale Jan Horník patřil k těm úspěšným. Rád vzpomíná na kolektiv spolužáků, mezi nimiž bylo mnoho „ztroskotanců“, kteří se podobně jako on nedostali na jiné vysoké školy, a lidí přicházejících z praxe. „Dalo mi to velký rozhled v ochraně životního prostředí a regionálním plánování,“ hodnotí pamětník své studium. Jen minimum studentů bylo podle jeho slov v SSM; do organizace někteří vstoupili až ke konci studia, protože jim to mohlo přinést bod navíc při obhajobě diplomové práce. 

Skateboarding objevili číšníci

Ještě v době studia na vysoké škole se Jan Horník seznámil s novým sportem, pronikajícím do Československa ze Západu – skateboardingem. Podle jeho slov ho v Karlových Varech jako první objevili číšníci, stejně jako mnoho jiných západních novinek. Právě oni totiž byli v nejtěsnějším kontaktu s turisty a měli i přístup k západní měně. Poprvé se tedy projel na skateboardu půjčeném od jakéhosi číšníka. 

„Ze začátku jsme se domnívali, že se musí jezdit z prudkého kopce. Takové byly v centru Karlových Varů dva, jeden nahoře nad Morovým sloupem a druhý v Ondřejské ulici. Ale na obou byla hrbolatá dlažba z kočičích hlav.“ Brzy zjistili, že jezdit se dá i po rovině, a tréninkový prostor našli v Drahovicích u stadionu Slavia nebo na náměstí Družby, řečeném Staliňák (dnešní náměstí Milady Horákové). Později se jezdilo i ve vypuštěném bazénu ve Staré Roli. 

Skateboardy si ze začátku vyráběli sami, z dřevěných prkének, smirkového papíru a epoxidové pryskyřice. Později Janovi přivezl strýc z Německa laminátový skateboard, který se stal inspirací pro další vylepšování. Místo ochranných pomůcek nosili volejbalové chrániče kolen a loktů nebo doma vyrobené fáče, vycpané molitanem. 

V zájmu skateboardingu Jan Horník s přáteli založili základní organizaci SSM, což jim umožnilo pořádat závody, ale také získat materiální podporu. Mohli například využívat svazácký cyklostyl nebo zvukovou aparaturu, své akce mohli propagovat v místním tisku. „Díky zastřešení SSM začali komunisti tento ,západní‘ sport akceptovat. Pro nás to byla taková malá záškodnická akce v týlu ,nepřítele‘,“ říká Jan Horník.  

Postupně se karlovarští skateboardisté propojili s pražskými a Jan Horník se podílel na sepsání stanov Československé skateboardové asociace. Utvářeli také pravidla jednotlivých disciplín na závodech. V Karlových Varech uspořádali mimo jiné mezinárodní mistrovství republiky, kam přizvali i dva mistry Evropy ze Západního Berlína.

Na Karlovarsku se podle něj rozvíjely také další spřízněné sporty, jako snowboarding a windsurfing: „Ty party v té době držely při sobě, bylo jedno, jestli to jsou windsurfisti, snowboardisti, nebo skateboardisti. Vzpomínáme na tu dobu v dobrém, společný nepřítel v podobě komunistů lidi stmeloval. Kdo si v tom chtěl najít smysl života, tak si ho našel. Bohužel, po revoluci se tyhle party vesměs rozpadly.“

Z Karlových Varů na Boží Dar

Po absolvování vysoké školy pracoval Jan Horník zhruba rok a půl v podniku Agroprojekt jako projektant odvodňovacích a zavlažovacích systémů. Měl možnost pracovně vycestovat na tři měsíce do Mexika; krátce před plánovaným odjezdem ale jeho sestra s manželem emigrovala, což jeho výjezd zmařilo. 

Po nějakém čase mohl sestru navštívit v jejím novém domově ve Stuttgartu. Po návratu si ho předvolala k výslechu Státní bezpečnost a snažila se z něj vypáčit informace špionážního charakteru, například, zda viděl nějaká vojenská vozidla nebo velké vojenské objekty. Přisvědčil a popsal jim velký obchodní dům, který ve Stuttgartu navštívil. „Vy jste buď blbej, nebo si z nás děláte srandu,“ zlobili se na něj estébáci. Později ho však dvakrát navštívili i muži z kontrarozvědky. „Ti byli vzdělanější než estébáci, věděli, jak se inteligentním lidem dostat pod kůži,“ říká Jan Horník. Na žádnou spolupráci však nikdy nepřistoupil. 

V osmdesátých letech začal trpět těžkou sennou rýmou a potravinovou alergií. Lékařka mu doporučila, aby se přestěhoval z Karlových Varů, které trápilo znečištěné ovzduší, do hor. To vedlo k jeho přesídlení na Boží Dar, obec v Krušných horách poblíž východoněmeckých hranic, která se stala jeho domovem na několik následujících desetiletí. 

Několik vět a výprava do Prahy

Roku 1989 pracoval Jan Horník jako vedoucí správy majetku Tělovýchovné jednoty Jáchymov. Mimo jiné měl na starosti lyžařský areál Neklid a jeho kancelář sídlila v budově občerstvení Rumburak přímo na sjezdovce. 

Když se na přelomu jara a léta začalo šířit prohlášení Několik vět, začal sbírat podpisy a podpisovou listinu měl v kanceláři připíchnutou na nástěnce. Musel se ale mít na pozoru před policisty a spolupracovníky Pohraniční stráže z řad místních obyvatel, kteří měli za úkol všímat si podezřelých věcí a hlásit je. „Chodili za námi i do práce a hráli s námi takovou hru, že jsou to kamarádi. ,Co se děje, co je nového, dej si štamprli…‘“ Jeho známý Jiří Frankovič, který pracoval ve vodárně, byl při sbírání podpisů pod Několik vět takto odhalen. 

Do kanceláře Jana Horníka jednou během léta dorazil místní policista. „Posadil se proti mně ke stolu, nástěnka s podpisovou listinou byla za jeho zády.“ Policista se pustil do naoko přátelské rozpravy: „Honzo, máme tady takový nešvar. Někdo nám tady šíří Několik vět. To je takový protistátní pamflet, jede v tom nějaký ten Havel.“ Jan Horník předstíral, že neví, o čem je řeč, a snažil se nezvaného návštěvníka co nejrychleji zbavit. Vystaveného papíru si policista za celou dobu naštěstí nevšiml. Listinu s podpisy pamětník předal Jiřímu Kotkovi, který ji odvezl do Prahy. 

Několik měsíců nato došlo k brutálnímu zásahu proti studentské demonstraci na pražské Národní třídě. Jan Horník se o něm dozvěděl v noci ze 17. na 18. listopadu z vysílání Svobodné Evropy. „Všechno ve mně vykypělo, nemohl jsem usnout, takže jsem se sebral a jel jsem na Neklid, do své kanceláře v Rumburaku. Začal jsem sepisovat prohlášení k občanům Karlovarska, jakési desatero, které mimo jiné obsahovalo požadavek odstranění vlády jedné strany. „O riziku jsem v tu chvíli nepřemýšlel.“ 

Druhý den ráno začal toto prohlášení nabízet k podpisu sousedům na Božím Daru. Od Jiřího Kotka se dozvěděl, že v neděli ve 14 hodin se v Praze bude konat demonstrace na Karlově náměstí. Z Božího Daru vyrazila do Prahy čtyři auta, každé jinou cestou, aby se vyhnula hlídkám, které údajně měly na výpadovkách bránit ve vjezdu do hlavního města. Na nic takového ale po cestě nenarazili. 

Protože na Karlově náměstí se ve 14 hodin ještě k žádné demonstraci neschylovalo, vydali se Spálenou ulicí k obchodnímu domu Máj a dál na Národní třídu. „Tam chodili lidé, zapalovali svíčky a kolem třetí hodiny odpoledne to začalo houstnout. Nakonec už nemohly projíždět tramvaje od Národního divadla.“ Zástup vyrazil na Václavské náměstí a stále se zvětšoval. Poté někdo navrhl, že se půjde na Pražský hrad, a Jan Horník s celou karlovarskou a božídarskou skupinou se opět přidali. Obcházeli průvod postranními uličkami, aby se dostali do jeho přední části. Když dav přešel most Legií a mířil na Újezd, v dálce před sebou uviděli blikat policejní vozy a cestu uzavřel kordon policistů v bílých helmách. „Někdo zavelel, ať si klekneme, že budeme protestovat na zemi.“ Asi po hodině a půl v sevření, stále na zemi, už demonstranty trápila zima i nervozita. Kdosi navrhoval prorazit kordon násilím, ale Jiří Kotek okolosedící varoval, že jde o provokaci Státní bezpečnosti. Jiřímu Kotkovi se poté díky zvučnému hlasu podařilo celý dav přesvědčit, aby se otočil a vydal se nazpět k Národnímu divadlu. 

Karlovarská skupina se poté odpojila a vyrazila do kostela Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici prohlédnout si Pražské Jezulátko. Když se poté vraceli přes Karlův most, viděli na všech okolních mostech blikající modré majáčky a přistavené policejní autobusy. V noci se pak vrátili do Karlových Varů a na Boží Dar. 

V pět hodin u kina Čas

V pondělí 20. listopadu se Jan Horník účastnil odborářské schůze okresní organizace ČSTV v Karlových Varech. „Bohužel, ti Varáci vůbec o ničem nevěděli. Informační embargo bylo obrovské.“ Snažil se otevřít diskusi o tom, co se děje v Praze, ale funkcionářka pověřená řízením schůze to odmítla. 

Téhož dne v pět hodin odpoledne se Jan Horník vydal do centra Karlových Varů ke kinu Čas, kde se mělo k protestní akci setkat několik desítek lidí. Hlavním organizátorem byl Jiří Kotek, objevil se tam také disident Jindřich Konečný z Horní Blatné, kterého pamětník do té doby neznal. „Utvořil se tam hlouček nejdříve padesáti, pak možná stovky lidí. Okolo nás chodili normální občani, koukali, co se děje, ale jen nenápadně.“ V houfu zaznívaly protestní projevy, Jan Horník dával lidem k podpisu své desatero. Připojilo se také několik desítek studentů karlovarských středních škol.

„Okolo nás stáli policajti, bylo jasné, že jdou po Jirkovi Kotkovi.“ Celá skupina se vydala vzhůru po třídě Československé armády (dnešní třída TGM). Jiří Kotek si svlékl svou červenou bundu, aby byl méně nápadný, a podařilo se mu zmizet v otevřeném vchodu jednoho činžáku. Zástup pokračoval dál, směrem k budově okresního výboru KSČ. Setkání v centru města pokračovala i v následujících dnech a demonstrace byly stále početnější. 

„Karlovy Vary byly po Praze druhým městem, kde po 17. listopadu začaly protesty. V Plzni ještě pomalu nevěděli, že se něco děje, a v Karlových Varech se už demonstrovalo,“ říká Jan Horník. 

Pro něj osobně začalo hektické období, které nemělo skončit několik následujících let. „V té době jsem dostavoval barák a chybělo mi druhé patro. Každý den po práci jsem štukoval. A když přišla revoluce, ta zednická lžíce v kolečku zůstala zapíchnutá a po dvou letech, když jsem se k tomu konečně dostal, už byl štuk znehodnocený.“ 

Největší hodnotou 17. listopadu 1989 pro něj je svoboda, demokracie a volnost pohybu. „Když si člověk uvědomí, jak nás i jen při návratu z východního Německa na hranicích filcovali, svlékali do naha… Dnešní generace už ani neví, co to bylo,“ uvažuje Jan Horník a dodává: „Ale svoboda není automatická, není navždy. Pokud to tak nadcházející generace budou brát, dopadnou špatně.“ 

Co naše komunita chtěla, to se uskutečnilo 

Obec Boží Dar byla v době komunistického režimu oficiálně považována za osadu, která administrativně spadala pod město Jáchymov. Jedním z prvních požadavků Občanského fóra v Božím Daru se proto stalo osamostatnění obce. Došlo k němu v dubnu 1990. Následně proběhly neoficiální volby do místního zastupitelstva, jichž se účastnilo 28 kandidátů vybraných z 93 obyvatel. Vzniklo jedenáctičlenné zastupitelstvo a Jan Horník, který získal nejvíce hlasů, byl zvolen starostou. Na podzim téhož roku ho ve funkci potvrdily i oficiální komunální volby. 

Období devadesátých let považuje Jan Horník za dobu, která byla „hrozná, ale také úžasná“. „Rychle se objevily mafie, padouši byli a stále jsou dva kroky napřed. Hned věděli, co se bude dít s penězi. Například skoupili východní marky, protože očekávali, že se budou ve výhodném poměru vyměňovat za západní. Bojovali jsme s gangy, které prodávaly holky na ulici. Chtěli unést moji dceru.“ Za hlavní přednost období devadesátých let považuje svobodný a spontánní rozvoj, jehož rychlost nebrzdila byrokracie: „Když naše malá komunita něco chtěla, tak to prostě bylo. Když jsme si usmysleli, že někudy povedeme běžeckou stezku, buldozer, který náhodou přijel, nám ji udělal. Žádné papíry.“ Rozvoj se podle něj zastavil po roce 2000, kdy ho začaly omezovat byrokratické předpisy. 

Jan Horník zůstal ve funkci starosty až do doby natáčení rozhovoru v únoru 2026, a je tak patrně nejdéle působícím starostou v České republice. V roce 2004 byl zvolen do Senátu a senátorem zůstal do roku 2022, působil také v krajském zastupitelstvu. „Díky symbióze mezi obcí, krajem a Senátem se mi podařilo hodně věcí, nejen pro Boží Dar, ale pro celou republiku.“ Politiku podle svých slov nedokázal nebrat osobně: „Když to berete vážně, máte nervy. Každé prohrané hlasování pro mě bylo jako konec světa.“ Za enormní pracovní nasazení zaplatil vysokou cenu – výrazně se podepsalo na jeho zdraví a třikrát ho postihla mozková příhoda.  

Domnívá se, že v komunálních volbách roku 2026 už starostou zvolen nebude. „Cítím v kostech, že to nabírá jiný směr. Víc než práce dnes rozhodují sociální sítě, pomluvy, domněnky a lži.“ 

Před nástrahami online světa varuje Jan Horník také ve svém poselství pro budoucí generace: „Mladým lidem bych přál, aby se nenechali obalamutit sociálními sítěmi. Aby dali na vlastní úsudek, ověřovali si informace z více zdrojů. Jedině tak si mohou zachovat svobodu a demokracii. A aby to dělali ve spolupráci se zahraničím, aby diktátorům Putinovi a Trumpovi nedávali moc k ovlivňování svých vlastních životů.“