Jaroslav Horáček

* 1934

  • „Já nevím, kdo ten nápad dostal, bylo nás víc. My jsme debatili, napřed přijeli, chtěli to nejdřív sundat nebo strhnout, to se nepovedlo.“ - „Tu sochu, že byste strhli?“ - „Jo. Pak jsme se dohodli, bylo nás víc, jména si nepamatuju, že ho sundáme.“ - „To se nepovedlo.“ - „Dali jsme mu, někdo přišel, že mu dáme – něco provedeme – že mu dáme ruksak na záda.“ - „Jak jste to provedli? To jste dělali v noci?“ - „To jsme dělali ve dne. Lidi plácali na chodníku, i my jsme z toho měli srandu.“ - „Jak jste se tam dostali? Socha byla dost vysoká.“ - „Socha byla asi šest metrů vysoko. Zjistili jsme, že s ní neprovedeme nic. Řekli jsme si, že poprosíme truhláře za věžákem v té krátké ulici, že bychom ho [V. I. Lenina] mohli potrestat za to, co provedli. On nám půjčil žebřík, dřevěný. Tehdy ještě nebyly ty hliníkové, skládací. Ten jsme tam dotáhli, plus ten ruksak. Ten jsme vytáhli nahoru a postavili jsme ho tam. Aby viděl na Boleslav.“

  • „Tam my jsme s chlapama stáli proti Rozvoji a tam ten jeden Rusák vystřelil z okna naproti, vystřelil mezi nás světlici. To znamená tu, jak se střílí normálně, ty rakety. Mezi nás, jak jsme tam – nás tam bylo chlapů plno. To neměli dělat. Tak kde byl jaký kámen, tak to začalo lítat na ta kasárna, na ta okna. Jenomže oni si všecko vyfotografovali, ne jenom Rusové, ale naši lidi, soudruzi, kteří tomu přáli, že tady ti Rusáci jsou. Všecko si tam točili, tak měli všechno poznamenané – kdo kde byl, kdo se toho zúčastnil.“

  • „Mně bylo divné, když jsem vyšel z baráku, já bydlel tady na Lenince zrovna, tak že plno lidí a že se něco děje. Já jsem o tom ani nevěděl, že sem na nás vtrhli. No, tak jsem došel do těch kasáren. Tam byli chlapi, už byli ustrojení, všecko. No, tak rychle jsem se tam zařadil, jako kdybych tam byl celou noc. A netrvalo snad půl hodiny a už tam na nás vlítli vojáci ruští, na ta kasárna u Žižkových. Přijeli s tím topasem, pak tam přijeli s tankem. No a my jsme byli vevnitř v těch kasárnách a nás nechtěli pustit. A ono se tam nevařilo v těch kasárnách, vozili obědy z devátého května z těch kasáren, tak ani oběd nám nedovolili tam přivézt, nic. Tak mi tam manželka nosila jídlo po tři dny.“

  • „V té době zrovna přišla měna. Já jsem se těšil, protože jsme vydělávali dost peněz tenkrát na té brigádě, takže si koupím nový motocykl. A když jsem už na to měl pomalu ušetřeno, tak prezident Zápotocký jeden večer vyhlásil, že se lidi nemusí bát, že by přišla nějaká měna nebo něco takového, ale ona opravdu... Večer vyhlásil, že je měna a že končí peníze a že kdo má peníze, měnilo se to – do 300 korun byla, myslím, jedna ku pěti, a pak ostatní peníze, které jste měl, tak jedna ku padesáti, takže za padesátikorunu jste dostal korunu. To bylo pro mě takové překvapení, které udělala strana a vláda tenkrát.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mladá Boleslav, 27.03.2019

    (audio)
    délka: 41:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 20.09.2021

    (audio)
    délka: 01:59:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pověsili jsme Leninovi na záda ruksak

Jaroslav Horáček v roce 2021
Jaroslav Horáček v roce 2021
zdroj: natáčení Post Bellum

Jaroslav Horáček se narodil 2. dubna 1934 v Mladé Boleslavi. V roce 1949 nastoupil do učení do mladoboleslavské Škodovky, kde následně působil jako automechanik. V roce 1953 jel na půlroční brigádu na stavbu ostravské Nové huti Klementa Gottwalda. V tu dobu přišla měnová reforma a Jaroslav přišel o našetřené peníze. Po návratu z Ostravy byl poslán na vojnu, kterou mu kvůli pohotovosti v souvislosti s povstáním v Maďarsku o dva měsíce prodloužili. Roku 1961 vstoupil do komunistické strany, aby pro svou rodinu mohl získat podnikový byt. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl na vojenském cvičení v Mladé Boleslavi, okupační vojáci je tři dny drželi v kasárnách. Jaroslav se následně zúčastnil recesistického protestu, když soše V. I. Lenina navlékli na záda batoh, a zapojil se do nepokojů, které vypukly na jaře roku 1969 po vítězství nad Sovětským svazem v hokeji. Během prověrek na začátku normalizace byl Jaroslav Horáček vyloučen z KSČ a již nemohl pracovně vyjíždět do zahraničí. Přesto dál pracoval na závodních vozech z produkce Škody Mladá Boleslav. Později v 80. letech byl jako pracovník prodejního oddělení svědkem zoufalého úsilí stovek lidí získat nový automobil Favorit. Do penze odešel v roce 1994. Svědectví pamětníka bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.